Mám rád plán, znalost, definovaný cíl. Řešení těch běžných organizačně technických výzev mně baví. Zajistit šití roušek pro každého občana. Míchat desinfekci. Shánět líh, rozprašovače nebo plastové flašky. Obstarat plexi štíty pro polikliniku a využít k tomu školní 3D tiskárny. Ale to vše není žádný dlouhodobý plán. To není znalost problému, kterému čelíme. To přece nemůže být cílem. Cílem je vrátit se k normálnímu běžnému životu. Pokud možno co nejdříve.

Pár mých myšlenek a událostí jak šel čas.

8. března. Zajímám se o dostupná fakta a přiměřenost zvolených opatření.

Z čísel v Itálii si počítám, po jaké exponenciální křivce se virus šíří. Vychází mi počet nakažených na desetinásobku za přibližně každých 9 dní a kousek. V závislosti na přijatých opatřeních, hygieně, léčbě, samozřejmě dochází postupem času ke zpomalení, tedy ke snížení sklonu dané exponenciální funkce. Karanténní opatření přijatá vládou považuji za absolutně opodstatněná.

11. března. Zavíráme školku.