Já bych začal takovou anekdotou, kterou jsem začal svůj příspěvek loni na podzim v americkém Kongresu, když jsme tam byli odhalovat bustu Václava Havla. Je to z doby předlistopadové. Setkal se americký a tehdejší československý prezident a hovoří spolu. Československý prezident říká svému americkému kolegovi: „Pane prezidente, u nás máme svobodu slova." A americký prezident říká: „No, to je fajn. A u nás máme svobodu i poté, co to slovo vyřkneme."

Já si myslím, že to je rozdíl mezi Západem a Východem, minimálně tak, jak jsme to chápali do roku 1989. Myslím, že téma, o kterém tady hovoříme, je příliš závažné na to, abychom ho zneužívali k nějakým krátkodechým politickým cílům. A myslím si, že bychom se měli podívat do historie. Protože stačí se jenom podívat na naše stoly, na to, jak píšeme. Tam, kde se píše latinkou, tam je prostě Západ. My jsme součástí Západu tisíc let. Souvisí to s naší polohou. Vezmu jenom velmi krátce dva základní roky. Rok 845, kdy v řezenské katedrále přijímá křest prvních 14 českých Lechů. A rok 863, kdy velkomoravský kníže Rastislav pozval byzantské věrozvěsty Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. To jasně poznačilo identitu této země. Země, která patří k Západu, ale je velmi blízká také kultuře Východu a je tedy schopná vytvářet jakousi krajinu mostů. A to je myslím velká přidaná hodnota.

Vždycky jsme v minulosti součástí Západu byli. Do roku 1803, kdy Napoleon Bonaparte zlikvidoval Svatou říši římskou, poté 150 let jsme byli opět součástí západních společenství. A po té strašlivé katastrofě druhé světové války, ano, kdy mnoho lidí bylo oprávněně zklamáno velkou a děsivou politikou appeasementu tehdejších představitelů demokratických zemí tváří v tvář Adolfu Hitlerovi, se opět zrodila myšlenka na troskách druhou světovou válkou zničené Evropy postavit nové společenství, a to nejenom Společenství uhlí a oceli, ale také společenství ducha. Přišli s tím lidé jako Konrad Adenauer, Alcide De Gasperi a Robert Schuman. To je základ Evropské unie. A jestliže dnes vidíme ty věci pouze horizontálně, jestliže zapomínáme na to, že je to právě idea, idea ducha, která nás spojuje, tak pochopitelně se vytrácejí určité pilíře stability, na kterých Evropa i naše identita stojí. O tom nakonec svědčí i celá diskuse o evropské ústavě, kdy nejsme schopni se k vlastním kořenům své identity přiznat. A toto ideové duchovní vakuum, které tady vytváříme nejenom my u nás, ale bohužel v Evropě potom nasává různé nebezpečné trendy, které k nám třeba přicházejí odjinud.