Děkuji, vážený pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové. Dovolte, abych stručně uvedl, podle mého názoru, velmi důležitou novelu insolvenčního zákona, která již byla předložena do minulé Sněmovny a je znovu beze změny předkládána i do Sněmovny této.
Nejprve, co ta novela není. Tato novela není návrhem dluhové amnestie, to znamená něčeho, co by jednorázově odpustilo dluhy lidem, kteří je nezaplatili. Tato novela není dokonce ani nulovou variantou. Tedy, že by se po uplynutí nějaké doby někdo zbavil svých dluhů, aniž by cokoliv zaplatil.
Čím tato novela je? Tato novela je potřebnou, tolik potřebnou, šancí, druhou šancí, pro lidi, kteří - ať už vlastní vinou, nebo z nějaké externí příčiny - upadli do dluhové pasti. Tedy do situace, kdy při vynaložení veškerého úsilí nejsou nikdy schopni zastavit nárůst svých dluhů, natožpak tyto dluhy splatit a dnes jsou tedy odsouzeni k de facto ekonomické smrti, k tomu, že doživotně budou stát mimo právo, mimo oficiální ekonomiku. Protože jakýkoliv vstup zpět do oficiální ekonomiky se trestá tím, že všechen majetek, který se u nich objeví, je jim sebrán, aniž by se to jakkoliv pozitivně projevilo na výši jejich dluhu.
Co těmto lidem nabízíme touto novelou? Není to žádný zázrak, dámy a pánové. Není to nic, na co by se někdo těšil, jak tak občas slýchám. Nabízíme jim, že dojde ke zpeněžení jejich zbytného majetku a potom budou muset sedm let usilovat o uspokojení svých věřitelů, vynaložit při tom veškeré úsilí, které lze po dlužníkovi spravedlivě požadovat pod kontrolou insolvenčního správce. A po těch sedm let tedy všechno, kromě takzvaného "nezabavitelného minima", které se pohybuje podle situace mezi šesti a devíti tisíci korunami měsíčně, odvádět insolvenčnímu správci, aby ten z toho hradil dluhy věřitelům. Pokud to učiní a těch sedm let budou splácet, tak po těchto sedmi krušných letech jim zanikne zbytek dluhu.
Dámy a pánové, jak už jsem řekl, není to nulová varianta. Ti lidé nejenom, že budou muset vždycky, aby vůbec splnili ty podmínky, splatit alespoň odměnu toho insolvenčního správce a jiné náklady toho řízení a přednostní pohledávky, kterými jsou pohledávky z výživného. Ale tím, jak jsou nastaveny ty úhrady k tomu, kolik je u nás třeba minimální mzda, je zřejmé, že každý, kdo bude pobírat byť jen minimální mzdu, tak vždycky něco těm věřitelům zaplatí. Jenom to něco nebude limitováno žádným procentem směrem k jistině.
Takové řešení - a to v mnohem mírnější podobě k dlužníkům - zná nejen celá Evropa, ale zná ho i Amerika. Poslední země, kde měli nějakou hranici procentního uspokojení věřitelů, bylo Rakousko. Rakousko ji loni zrušilo. Žádná z těchto nesčetných zemí nehlásí žádné problémy, o kterých u nás v té veřejné debatě slýcháme - o jakémsi morálním hazardu, nebo masovém zneužívání něčeho takového.
Ostatně i ze zkušeností s tou dnešní úpravou, kdy podmínkou vstupu do oddlužení je pravděpodobnost, že splatíte alespoň 30 % pohledávek, ukazují, že ta úprava není nijak zásadně zneužívána. Protože jenom přibližně 10 % dlužníků, kteří do toho dnešního procesu vstoupí, tak také splatí těch 30 %. 90 % těch ostatních splatí více - a často podstatně více - než je těch 30 %. Takže je zřejmé, že se ti dlužníci skutečně snaží splatit, kolik mohou. Neexistuje žádný důvod, proč by se to s novou úpravou mělo změnit.
Dámy a pánové, předpokládám, že teď bude nějaká debata. Já se k tomu případně ještě také vyjádřím. Ale moc vás prosím ve jménu všech těch, kteří dnes nemají žádnou perspektivu, propusťte tento zákon do druhého čtení. Můžeme koneckonců ve výborech ještě řadu parametrů toho zákona případně upravit. Ale ti lidé si nějakou šanci zaslouží. Děkuji.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
