Když před deseti lety ve svém textu „What are the armed forces for“ britský vědec Timothy Edmunds argumentoval mimo jiné tím, že role armád při obraně území státu je v evropských zemích vlastně přežitkem, nemohl se více mýlit. Tak to občas bývá. Prognózy selžou a realita je předběhne. A dnes ji dokonce předběhla natolik, že zvedat varovně prst už nestačí.

Hrozby tu jsou. A nejen takové, které stačí napsat někam na papír. Jsou skutečné. Přicházejí přes Paříž či Brusel, přelévají se přes Egejské moře anebo z horké severní Afriky přes Středozemí. Blíží se. Zároveň pořád vane „Mráz z Kremlu“. Některé věci se zkrátka mění – jiné zůstávají. Je třeba něco dělat. Timothy Edmunds měl ve svém textu pravdu alespoň v tom, že hrozeb se vynoří tolik, že armáda sama již stačit nebude. Připravit se totiž proti takové směsici potíží vyžaduje přece jen v mnohém revidovat postoje celého státu. A to znamená revidovat klíčové zákony.

Pouhá změna legislativy ale nestačí. Lidé samotní musí mít o obranu země zájem. U nás tomu tak naštěstí je, to jsme si v uplynulém roce opakovaně ověřili. Profesionální armáda ale až dosud nabízela relativně málo prostoru občanům podílet se na obraně. V budoucnu ale dostanou možnost dobrovolně se účastnit vojenského cvičení, aniž by se stali vojáky z povolání nebo v aktivní záloze. Takové dobrovolné cvičení může být vykonáno v celkové délce 6 týdnů a v rámci něj projde každý základním výcvikem, a to se stejným zaměřením, jako je základní výcvik vojáků z povolání. To je, myslím, velmi efektivní příprava zájemců o obranu naší země bez toho, abychom přehnaně zatěžovali chod civilní sféry.