Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři. Děkuji moc za slovo.

Já vás možná překvapím, ale já začnu poděkováním. Chtěla bych vám poděkovat, protože skutečně si velmi vážím toho, jak jsme na výborech ten stavební zákon mohli probrat, velmi si cením i toho, že jste ocenili to dobré, co ve stavebním zákoně je, jako například změna procesů, že bude jenom jedno řízení, že odstraníme ping-pong, že navrátíme ty apelační principy, aby to řízení bylo samozřejmě efektivnější, že zavádíme digitalizaci, velmi jsme se bavili o datech, jak to přesně bude fungovat, dotkli jsme se i černých staveb.

Na čem jsme se neshodli, v podstatě to bylo napříč všemi výbory, je ta institucionální rovina. Věřím, že mi odpustíte i dovolíte zároveň, pokud se pokusím tady ještě trošičku zabojovat a ty věci znova si říct, tak jak se mají a co nás k tomu vedlo.

Jedním z hlavních pilířů stavebního zákona je zajistit dodržování lhůt na straně úřadů, na straně úředníků, a to směrem k jakémukoli stavebníkovi, občanovi, investorovi a tak dále. Já jsem se o to snažila už v rámci těch výborů, nicméně samozřejmě vím, že jste s tím detailně seznámeni, ale jenom znova pro vás ukazuji tu situaci, která je dnes v jednotlivých krajích. Tady je jeden konkrétní kraj. Na území toho kraje je 48 stavebních zákonů, na území jednoho kraje, tedy úřadů, na území jednoho kraje. Celkem jich máme v ČR přes 700! Jenom obecních stavebních úřadů. V rámci jednoho kraje takto jednotlivě na těch stavebních úřadech pracuje kolem 150 lidí. A ten problém dneska je, že tady sedí dva lidé, tady jeden, tady tři, tady pět, někde sedm... Ale tito lidé si mezi sebou v tom systému, tak jak je to dnes nastaveno, nemohou pomoci, nemohou se zastupovat. To znamená, že pokud jeden z těch dvoučlenných například stavebních úřadů odjede na dovolenou, druhý onemocní, tak bohužel musí vždycky počkat ten stavebník, až se samozřejmě naplní ta struktura toho stavebního úřadu.