Omlouvám se za pozdní hlášení. Byla jsem na rodinné oslavě .

Bohužel v nás všech ale stále ještě doznívá dost smutný týden. Požár domova pro hendikepované ve Vejprtech nám připomněl, jakou odpovědnost máme za ty, co jsou limitováni v možnosti pomoci si sami. Obdivuji zaměstnance sociálních zařízení, kteří ze sebe vydávají maximum, a přitom jsou ohodnoceni hůře než mnohé jiné, „pohodovější“ profese. Je naším úkolem tento stav měnit. Také je nutné více investovat do zabezpečení těchto budov, zejména protipožárního, a do jejich lepšího propojení s institucemi v integrovaném záchranném systému. Takových výdajů není nikdy škoda. Úroveň každé společnosti se pozná podle toho, jak se stará o ty nejslabší. já mám velkou radost, že v pátek z Ministerstva prace a sociálních věcí do Vejprt odešla mimořádná dotace ve výši 5 milionů Kč!

Také si stále nemůžu zvyknout na to, že mezi námi není Jaroslav Kubera. Vím, že se mnozí ptají, jestli ten smutek z odchodu politického soupeře nehrajeme. S panem Kuberou nás názorově opravdu dělily miliony světelných let. Ale to neznamená, že mi nebude chybět jeho pošťuchování a špičkování. Jak to vysvětlit… Politika je zvláštní prostředí, plné problémů, útoků, konfliktů a stresu. Proto je radost narazit na někoho, kdo se nebere tak vážně a dokáže situaci odlehčit. Nemluvě o tom, že pana Kuberu politika bavila, neměl ji na háku a nestyděl se za to, že je politik. A velmi jsem si cenila toho, že pan předseda Senátu vždycky držel slovo. Prostě profesionál každým coulem.