Děkuji za slovo.

Pane místopředsedo, dámy a pánové, vážení a milí spoluobčané, pokud nás sledujete, a vím, že někteří ano, protože mi píšete během tohoto jednání, já jsem patřila jako členka vlády mezi ty, kteří už nechtěli na vládě zvednout svoji ruku pro pokračování nouzového stavu, a i jsem to prezentovala v médiích minulý týden, prostě jsem byla přesvědčena, že už to není nutné, že už toho bylo dost, že máme dostatek právních nástrojů k tomu, abychom pokračovali i bez nouzového stavu, ať už je to zákon o veřejných zakázkách, nebo případně zdravotní zákon.

Nicméně v pátek bylo publikováno, už tady několikrát zmíněné, rozhodnutí Městského soudu, a to zamíchalo zcela jasně kartami. Já ho nebudu vůbec hodnotit, to nám nepřísluší, jediné soudy mohou vykládat právo v této zemi, a my to vždycky budeme respektovat. A soud řekl jednoznačně: pokud máte vyhlášený nouzový stav, když tu interpretaci zjednoduším, měli jste postupovat podle krizového zákona, nikoliv podle zdravotního zákona. Nic víc, nic míň. Nezpochybnil rozsah těchto opatření, nezpochybnil jejich legitimitu, nezpochybnil to, že ta opatření, a ani se do této interpretace nepouštěl, by nebyla na místě. Prostě řekl: měli jste si zvolit jiný právní prostředek, jiný právní nástroj. Samozřejmě že nás dostal do situace, a to říkám naprosto bez emocí, bez jakékoliv kritiky, ta, opakuji, nám vůči soudům nepřísluší, že jsme se jako vláda museli rozhodnout, protože to rozhodnutí se stalo účinným, myslím soudu, v pondělí tohoto týdne, a pokud bychom nezareagovali nějakým adekvátním způsobem, tak by nám nouzový stav skončil 30. a my bychom se dostali do poměrně nepřehledné situace a určitě mnohem víc nepřehledné než to, jak jsme reagovali, to znamená, že jsme požádali o prodloužení nouzového stavu. A to říkám i s ohledem na to, že ministr zdravotnictví prohlásil, že bude podána proti tomuto rozhodnutí kasační stížnost, což je legitimní mimořádný opravný prostředek, a následné konečné rozhodnutí ve věci bude náležet Nejvyššímu správnímu soudu. A to si myslím, že je naprosto v pořádku, protože otázky typu k čemu tedy máme zdravotní zákon, jestli skutečně může být aplikován jenom vůči například určitým zásahům menšího rozsahu a tak dále, to jsou legitimní otázky a bude dobře, když na ně odpoví Nejvyšší správní soud. Ale znovu musím opakovat, že je to rozhodnutí jednoho soudu.

Dnes jste si možná všimli, já jsem to tady teď rychle četla během dnešního dopoledne, že rozhodoval Ústavní soud a rozhodoval ve věci několika, teď to rychle hledám, asi deseti stížností, které tam byly z různých důvodů v obdobných věcech podány, a v podstatě, jak rychle jsem si přečetla to, co bylo dostupné v médiích, je odmítl. Odmítl z různých důvodů, ale prostě odmítl. První z podnětů, kterými se zabýval, směřoval proti březnovému vyhlášení nouzového stavu a proti omezení volného pohybu v České republice nejprve vládou a potom Ministerstvem zdravotnictví. A Ústavní soud řekl: vyhlášení nouzového stavu vládou je akt vládnutí, doslova cituji. Je přezkoumatelný primárně demokraticky zvoleným orgánem, kterým je Poslanecká sněmovna, píše se v odůvodnění. Potom byla dále odmítnuta některá stížnost z důvodu, že stěžovatelka nebyla osobou, která by mohla být účastníkem ústavní stížnosti. Další byla odmítnuta, protože směřovala proti usnesení vlády, které už bylo mezitím zrušeno. Samozřejmě tady má i určitou výtku, Ústavní soud říká: měli jste to interpretovat ne jenom na tiskových konferencích a tiskovými zprávami, měli jste to vybubnovat na každém rohu. Dobře, bereme to na vědomí a poučme se z této výtky Ústavního soudu, ale podstatné je, že Ústavní soud rozhodoval jiným způsobem.

Já teď nechci postavit tato dvě rozhodnutí proti sobě. Nechci. To není účelem toho, co tu říkám. Já chci prostě říct, že tady máme v obdobných věcech různá rozhodnutí. Takže neviňme vládu, nebuďme skutečně tím, kdo bude mít pocit, že má právo na ty největší soudy. Neviňme ji z toho, jestli postupovala tak, či onak. Nikdo nezpochybnil legitimitu těch opatření, které byly vedeny snahou ochránit zdraví lidí v naší zemi. A to bylo to nejdůležitější. A já nebudu opakovat argumenty, které tady řekl můj vládní kolega Adam Vojtěch, ministr zdravotnictví, protože si myslím, že byly jasné a že byly srozumitelně vysvětleny. Co je to nejpodstatnější? Prostě že se boj s pandemií - a říkám to se vší pokorou a s vědomím toho, že nikdo pořádně, ani ti největší odborníci ne, neví, jak ten vir se bude chovat. Ale skutečně si stojíme za tím, že jsme ho zvládli. A ta čísla jsou jasná. Jasné je i to, že jsme takto vnímáni i v mezinárodním hledisku a že teď se, doufám, vytvořily podmínky, a proto vláda tak rozhodla, na postupné uvolňování. A já nebudu brát argumenty mému dalšímu vládnímu kolegovi Karlovi Havlíčkovi, který bude určitě hovořit o plánu uvolňování a o tom, že jsme jedna ze tří zemí Evropy, která takový plán má. Možná jste četli článek, že i britský ministr financí ho studuje a v podstatě jsou země, které se námi inspirují, např. Slovensko. Takže to neříkáme zase proto, že bychom se chtěli tady chvástat, to není vůbec důležité. Podstatné je to, že jsme zvládli to nejdůležitější, a to je boj s pandemií, a postupně ruku v ruce s Ministerstvem zdravotnictví, epidemiology a dalšími experty vědomi si tolika neznámých, které na té cestě potkáváme, jsme stanovili určitý plán uvolňování, který by měl pomoci odstranit frustraci našich obyvatel, našich podnikatelů, našich zaměstnanců, kteří samozřejmě logicky mají obavy o svou budoucnost.