Jako je tomu obvyklé v české kotlině, také diskuze o současné migrační vlně naprosto ztratila veškeré prvky racionality. Emoce naprosto převážily nad rozumem a jakékoli pokusy o výměnu argumentu byly hned na začátku udušeny nánosem tradičního nálepkování.

Neustále opakovanou mantrou příznivců je to, že musíme přece ostatním pomáhat. Ano můžeme, dokonce bychom snad i měli, ale rozhodně nemusíme. Nutit mohou zákonodárci občana k dodržování zákonů, ale nikoli k pomoci ostatním. Navíc v tomto případě je způsob navrhované pomocí skutečně diskutabilní. Nemá smysl zastírat, že způsob života a zvyklosti se v Evropě značně liší od těch na Blízkém východě a Africe. Srovnávání československých exulantů po roce 1968 či dokonce žadatelů o azyl ze strany občanů židovského původu před druhou světovou válkou, proto považuji spíše za cílenou provokaci než racionální argument. A rozhodně se nejedná „jen“ o rozdíly v náboženské oblasti.

Pomáhat lidem v nouzi je bezesporu chvályhodný čin. Když je ale tato pomoc nesprávně nastavená a poháněná jen idealistickou touhou a naivními představami, může spíš více uškodit. V prvé řadě bychom se měli oprostit od neustálého sebeobviňování z hladomoru v Africe a válečných jatek na Blízkém východě. Alespoň v případě České republiky. Nejsem si vědom, že by naše země v minulosti kolonizovala africké státy nebo bohatla na otrokářském a přistěhovaleckém systému. Ani si nepamatuji, že bychom řídili vojenskou operaci s cílem osvobodit Libyi od bezesporu krutého diktátora Kaddáfiho před čtyřmi lety, které nakonec přineslo více škody než užitku. Nejenom díky tomu extremismus a chaos na severu Afriky posiluje a pašeráci s lidmi toho mistrně využívají.

Současný trend vládnoucí po celé Evropě bohužel spasitelsky hlásá, že všem příchozím je třeba stůj co stůj pomáhat. Bohužel i na vlastní úkor. Evropský kontinent zdaleka není v takové kondici, aby si mohl dovolit zachránit celý svět. Evropští i čeští politici jako by si tento základní postulát nechtěli či nebyli schopni uvědomit. Není možné, aby premiér Sobotka a další členové jeho kabinetu vášnivě hájili právo České republiky na odmítnutí kvót a jednoho dne se vrátili z Bruselu s tím, že kvóty na přerozdělování přistěhovalců odmítneme, protože je přijmeme dobrovolně. Navíc v mnohem větším počtu, než vůbec Evropská komise po České republice požadovala. Jak má potom volič brát vážně politiky a jejich rozhodnutí? Diví se potom ještě někdo, že má politik pověst ještě horší než kurtizána z E55? Veřejné pálení figurín politiků, kdy to nedávné nebylo zdaleka prvním v naší novodobé historii, je potom jen důsledkem toho všeho.