ROK 1945, KDYŽ SKONČILA VÁLKA. Nadšení osvobozených občanů nedostalo příležitost,  byl jim vnucen systém čtyř stran

Druhá světová válka přerušila předchozí politický život a tak představy dorůstající mládeže té doby o správě věcí veřejných v době míru byly formovány tím, co jim sdělovali rodiče. Můj tatínek pomáhal trpícím lidem před válkou i za války a vždy byl přesvědčen, že kdo chce pracovat pro lidi, žádnou stranu k tomu nepotřebuje. Nějak jsem si z toho utvořil představu, že politické strany slouží k tomu, aby pomáhaly samy sobě.

Když válka skončila, měl jsem radost, že jsme naživu a můžeme teď dělat všechno, jak se má, jak to je spravedlivé a nejlepší. Ale všichni nebyli tak vychováni a někteří mne zvali, ať vstoupím mezi mladé straníky, to že se mi vyplatí. Nevyplatilo se to ani jim, protože to nebyla ta jejich strana, kdo později vládl, když stranický systém vykrystalizoval do podoby vlády jedné strany. Dříve, než se to stalo, vystoupili na scénu po dobu války skrytí harcovníci politických stran, aby požadovali co největší podíl na moci. Snadno se shodli na tom, že nepřipustí k vládnutí zástupce pro dobré věci nadšeného občanstva, kteří by třeba dali přednost zájmům obyvatelstva před zájmy sponzorů stran.

Samozvaní pořadatelé voleb v roce 1946 proto vyloučili z účasti na volbách kohokoliv, kromě čtyř údajně nezkompromitovaných politických stran v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, a jiných čtyř na Slovensku. Žádná z nich neměla v programu prospěch všech občanů a budování státu, při kterém by využívala poválečného nadšení, aniž by se vymezovala proti nějakému ideologickému odpůrci. Všechny povolené strany usilovaly o podíl na moci, ale brzo komunistická strana připojila k sobě bez ohledu na názor členů sociální demokracii a zbylé strany usnadnily své vyřazení ze hry svou hloupostí. Nadšení poctivých a spravedlivých lidí se stalo nepotřebným až nežádoucím. Lid byl zdrojem veškeré moci jen podle ústavy, ve skutečnosti rozhodoval Ústřední výbor KSČ a jen v mezích, které mu trpěla Moskva. To se lidem, v kterých ještě přežívaly ideály, nelíbilo, ale s odstupem několika desetiletí překvapeni vidíme, že stát se dá v důležitých směrech stranicky řídit podle cizích zájmů ještě daleko hůře, než se to dělalo tenkrát.

V roce 1945 bylo dost lidí dobré vůle, ale nebyla žádná možnost je volit do parlamentu, byly tu jen zmíněné mocichtivé strany. Něco jako volební strana občanského politického hnutí budovatelů státu neexistovala. Zanikla příležitost nestranické většiny obyvatelstva ovlivňovat způsob správy státu. Když potom došlo k neformálnímu zániku plurality politických stran, nadlouho fungoval monopol komunistické strany. Říkalo se, „rozhodla strana“ a bylo zbytečné říkat, že komunistická a u většiny občanů, přesněji těch občanů, kteří netěžili z členství ve straně, se vyvíjel odpor ke stranictví. Zvláště zřetelně se to projevilo koncem šedesátých let, nejvíce v roce 1968.