Dobrý den, dámy a pánové.

Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo. Já jsem se rozhodla, že vystoupím v rámci tohoto bodu, abych připomněla Poslanecké sněmovně, že tématem migrace jsme se v minulosti zabývali několikrát a bylo to již v roce 2015, v roce 2016. Přijali jsme poměrně silná, vážná usnesení, která byla určitě oporou pro tehdejší vládu a věřím, že i pro vládu budoucí. Připomenu, že jsme odmítli ty trvalé kvóty přerozdělování migrantů.

Takže to, že se dnes tímto tématem zabýváme, není poprvé, ale je dobře, že se jím zabýváme. Ostatně důležitou pozici k tomu, jak se ten bod jmenuje, Informace vlády o postoji České republiky ke globálnímu paktu o migraci, zde přednesl můj kolega Jan Skopeček. Já jsem využila té příležitosti, že tak jak jsem pochopila, v rámci jednání o programu schůze vznikla kompromisní dohoda o tom, že v rámci tohoto bodu také se budeme zabývat otázkou, která pro někoho je více, pro někoho méně citlivá, pro někoho více, pro někoho méně aktuální, a to jest výrok předsedy vlády Andreje Babiše o otázce přijetí, možného přijetí padesáti sirotků, dětí bez doprovodu, do péče českého státu. Jeho absolutní odmítnutí slovy "proč bychom je přijímali", cituji, "proč bychom je přijímali, máme sirotky i u nás, které musíme připravit na vstup do života" si myslím, že vzbudilo pozornost české veřejnosti, a proto já k tomuto bodu, který je tak nějak propojený jednak tím hlavním tématem, ale také tímto, se k němu chci vyjádřit.

Chci připomenout, že jsme bohatou společností, patříme mezi nejlépe ekonomicky prosperující státy světa. Není možné, abychom řekli, že bohatá demokratická, svobodná společnost, společnost matek a otců, není připravena se postarat o padesát dětí, které nemají rodiče. Mně se zdá, že to je základní otázkou vůbec toho, zda společnost má před sebou nějakou budoucnost, jestliže odmítne základní lidskou pomoc, pomoc tomu nejbezbrannějšímu tvoru, tedy pomoc dětem. Proto se k tomu vyjadřuji a chci připomenout, že Česká republika také má co vracet. V minulosti, v roce 1938 - ty osmičkové roky zde byly připomínány, ale já připomenu jednu důležitou souvislost, dnes zde již byla zmíněna - v roce 1938 v prosinci přijíždí do Prahy bankovní úředník z Londýna Nicolas Winton, kterého by vůbec nemuselo trápit, co se odehrává v tehdejším Československu, kdy už nastupuje celá ta protižidovská agenda, nastupují nacisté. Přijíždí tento bankovní úředník a výsledkem jeho půlleté práce v tehdejším Československu je záchrana 669 převážně židovských dětí. Dostal je z republiky, na kterou už padalo to nacistické jho, dostal je z republiky pomocí osmi transportů. Ten poslední transport, který byl určen na 1. září roku 1939 a měl zachránit dalších 250 dětí, bohužel neodjel. Vypukla druhá světová válka a vesměs všechny tyto děti skončily v plynových komorách, tak jako většina rodičů z těch 669 zachráněných předtím.