Pokud se podíváme na filmy z 60. let, povšimneme si, jak často se v nich objevuje téma nedostupného bydlení. A pokud si otevřeme kterékoliv dnešní noviny, dočteme se o podobném problému. Nedostatek bytů, který způsobuje růst cen bydlení do té míry, že pořízení vlastního bydlení je pro většinu Pražanů nedostupnou záležitostí. Nelze si tedy nepoložit otázku, kam jsme vlastně od výstavby prvního panelového domu v Praze v polovině 50. let pokročili.

Panelová sídliště se stala určitým fenoménem řešení bytové potřeby v době budování socialismu. Přestože se v 90. letech staly častými terči posměchu, například Václav Havel je označil za králíkárny nebo Olga Sommerová údajně k označení jejich obyvatel užila sousloví „to co tam žije”, lidé si je oblíbili. Panelové domy jim nabídly komfortní bydlení, samotná sídliště pak vybavenost, se kterou se současná, nově budovaná sídliště nemohou rovnat. Předně ale, lidé toto bydlení získali za dostupných podmínek, zpravidla jako družstevní či podnikové bydlení, tedy za podmínky, že vytrvali ve frontě na pořadníku. Nyní tak v panelových sídlištích žije ve dvou set tisících bytů asi půl milionu obyvatel Prahy, což rozhodně není málo.

V souvislosti s pádem komunismu v roce 1989 ale budování sídlišť kolem Prahy neustalo. Jen se změnila jejich filozofie. Rozmohla se výstavba tzv. satelitních městeček kolem Prahy, které dodnes vynikají nedostatečnou infrastrukturou. Lépe pak vycházejí tzv. novodobé paneláky, bytové projekty, které myšlenkově na paneláková sídliště navazují. Problém s nedostatkem bydlení ale zůstal.