První z nich není revoluce, ale evoluce. ČNB se léta snaží státu při správě rozpočtových peněz (které navíc existují díky rozpočtové logice poněkud fiktivně, jako dopočet mezi příjmy a výdaji) pomoci.  Předminulá vláda premiéra Nečase navíc schválila povinnost řady státních organizací (zejména fondů) prostředky u ČNB ukládat. Tím dále klesla potřeba úvěrů pro stát. Dealing ČNB je navíc s to volné prostředky využívat ve prospěch státu například pomocí repo operací nebo nákupem či prodejem pokladničních poukázek.

Není proto jasné, kam deklarovaná úvaha o „zapojení soukromého sektoru“ do správy státních prostředků míří. A co je soukromý partner schopen státu nabídnout proti tomu, co dnes může ministerstvo samo či prostřednictvím ČNB provádět. Je přinejmenším sporné, zda při zachování minimální míry rizika (což je v tomto případě pejorativ) bude výnos těchto operací takový, aby uhradil odměnu soukromému správci a byl zároveň pro stát výhodný.

Druhá z cest, změna dividendové politiky ČEZu, nabízí nikoliv dodatečné desítky milionů jako předešlý „nápad“, ale rovnou miliardy. Ale ani ty nejsou zadarmo.