Psát chci o fungování kolosu, zvaného Evropský parlament. Masa 751 poslanců by byla jen obtížně funkční bez spleti formálních a neformálních pravidel. První z nich - striktní pravidla kdy, kdo a jak dlouho může vystupovat, nejsou tak důležitá jako ta druhá, zvyková, dlouhodobě respektovaná. Třeba ono klíčové pravidlo o tom, že parlament je organizovaný po „frakcích“, tedy analogiích poslaneckých klubů. Podobnost ale není přesná. Členy frakce jsou totiž různé politické strany (a jejich poslanci) z mnoha zemí Unie. Některé jsou členy dlouhodobě (třeba TOP 09 ve frakci lidovců EPP), jiné se mezi frakcemi přesouvají (třeba ODS odchodem od lidovců ke konzervativcům). A strany, které přišly do parlamentu nově, svou frakci teprve hledají.

Politická logika frakcím velí mít v parlamentu hodně poslanců. Důsledkem je, že jejich názorová jednota není tak silná, jaká je běžná třeba v klubech národních parlamentů. A je otázkou každého vedení frakce, jak daleko oslabit programovou shodu, při snaze zvýšit počet členů.

Síla frakce není jen psychologická. S nadsázkou se říká, že hlavní osobou EP je pan Victor D'Hondt. Muž, který nikdy poslancem EP nebyl. Už proto, že tento belgický matematik metodu přepočítávání hlasů navrhl v 19. století, tedy poněkud dříve, než Evropský parlament vznikl. Jeho poměrný systém je přijat jako mechanismus rozdělení vlivu (funkcí) v parlamentu mezi frakce. Je to pravidlo, které umožňuje i malým frakcím, které by jinak byly snadno ostatními přehlasovány, mít jistý podíl na moci. Počet poslanců frakcí tak určuje, na jaký typ a počet pozic (třeba místopředsedů parlamentu, vedení výborů apod.) mají frakce nárok. Ovšem rozdělení konkrétní pozic mezi národní delegace a konkrétní poslance je věc složitých jednání.