Ve svém projevu na výstavě „Srpen 1968“ v prostorách Jazzové sekce jste mimo jiné řekl, teď parafrázuji, že generál Svoboda, Alexander Dubček, Josef Smrkovský, Černík, Mlynář a mnozí další byli, bohužel nesprávně, nazývání národními idoly. A dále, cituji: „My jsme v srpnu 1968, před tím i potom, hrdiny potřebovali, my jsme si je idealizovali a nakonec, a já vím, že jsou to velmi tvrdá slova, se z hrdinů stali zbabělci“, konec citátu.
Jelikož Vám v srpnu 1968 bylo téměř 24 let, nemohu předpokládat, že o této tragické době nic nevíte. Přesto si dovolím Vám některé věci připomenout.
Československo bylo v té době okupováno 500 tisíci vojáků a v ulicích našich měst a vesnic bylo 6 300 tanků armád SSSR, Polska, Bulharska, Maďarska a NDR. Tehdy nejvyšší představitelé našeho státu, Vámi jmenovaní „zbabělci“, Josef Smrkovský (tehdy předseda Parlamentu a mimochodem také můj tchán), Oldřich Černík (tehdy předseda vlády), Alexander Dubček (tehdy generální tajemník ÚV KSČ) byli násilím odvlečení do SSSR. Podle vyprávění tchána tehdy již neměli žádná jména, měli jen čísla, jako vězni. Další, podle Vás „zbabělec“, generál Ludvík Svoboda (tehdy prezident) byl obklíčen sovětskými vojáky na pražském Hradě. Za této situace odmítl jmenovat sověty nominovanou kolaborantskou tzv. „revoluční dělnicko-rolnickou vládu“ v čele s Aloisem Indrou. Tímto intervence politicky zkrachovala, nepodařilo se instalovat loutkovou vládu a nastala patová situace.
V noci z 22. na 23. srpna prezident Svoboda nabídnul, že odletí do Moskvy k jednáním s vlastní misí – výměnou za to, že bude moci zpět do Prahy přivézt odvlečené členy vedení (Alexandra Dubčeka, Oldřicha Černíka, Josefa Špačka, Josefa Smrkovského, Bohumila Šimona a Františka Kriegla). Poté nastala čtyřdenní absurdní „jednání“ ohledně moskevského diktátu.
Mezitím doma v ulicích měst byly desetitisíce našich občanů, a napětí mezi nimi a okupačními vojsky neustále rostlo. Stačila jiskřička a okupační vojska byla připravena vše potlačit brutální silou. Alexander Dubček později uvedl, cituji: „Pro mnoho lidí se moje jméno stalo ztělesněním pražského jara a našeho boje za jeho obranu proti sovětskému tlaku. Proto jsem měl hlavní a nepopiratelnou osobní odpovědnost za životy tisíců lidí doma, kteří by brali moje odmítnutí podepsat „dohodu“ jako podnět k aktivnímu odporu. Nebyl jsem přesvědčen, že mám právo to udělat – chtěl jsem zabránit krveprolití“. Takhle se chová zbabělec nebo naopak člověk, který vnímá odpovědnost?
Pane prezidente, v roce 1956, když v říjnu a listopadu zasahovala sovětská vojska proti Maďarům, tak se oběti na maďarské straně odhadují přinejmenším na deseti tisíce, podle některých historiků až na statisíce. Přesný počet nelze zjistit, protože Kadárova vláda nechala většinu důkazů zničit. Soudy vynesly celkem 22 tisíc trestů odnětí svobody. Popraveno bylo více než 350 osob, mimo jiné i tehdejší předseda vlády Imre Nagy. Dále bylo asi 13 tisíc osob posláno do internačních táborů, bez jakéhokoliv rozsudku soudu.
Tohle jste tenkrát chtěl, aby se stalo v roce 1968 v Československu, pane prezidente? Seznamy nepohodlných lidí a možná místa internačních táborů byla domácími kolaboranty připravena.
Podle údajů „Ústavu pro studium totalitních režimů“ okupace Československa v roce 1968 má na svědomí 108 mrtvých, na 500 těžce zraněných a stovky dalších lehce raněných.
Připomínám, že Josef Smrkovský byl během „Pražského povstání“ v květnu 1945 členem ČNR, která souhlasila s pomocí „vlasovců“ povstalcům. Sověti mu to nikdy neodpustili a proto byl v 50-tých letech vězněn. Přestože mu při výsleších byly zlámány téměř všechny kosti v těle, nikdy se k vykonstruovaným zločinům nepřiznal.
Josef Smrkovský byl v průběhu roku 1969 zbaven všech funkcí a začátkem roku 1970 byl vyloučen z KSČ. Když v lednu 1974 umřel, byl jeho hrob „vykraden“. Já jsem byl obviněn, že jsem chtěl urnu s jeho popelem propašovat do Rakouska, abych dokázal, že v Československu nemůže být normálně pohřben. Poté, co jeho urna byla StB nalezena, hřbitovní správa v Praze tuto urnu odmítala převzít. Proto byl tento, podle Vás, pane prezidente. „zbabělec“, pohřben až v roce 1990. František Kriegel, který jako jediný odmítl moskevský diktát podepsat a měl tak morální právo odsoudit druhé, nikdy mého tchána, ani nikoho jiného ze zrady a zbabělosti neobvinil. Naopak byli přáteli až do jeho smrti.
Co tak hrdinského máte za sebou Vy, že můžete ostatní známkovat? Omluvu dlužíte minimálně jeho dětem a vnoučatům.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
