Ve svém projevu na výstavě „Srpen 1968“ v prostorách Jazzové sekce jste mimo jiné řekl, teď parafrázuji, že generál Svoboda, Alexander Dubček, Josef Smrkovský, Černík, Mlynář a mnozí další byli, bohužel nesprávně, nazývání národními idoly. A dále, cituji: „My jsme v srpnu 1968, před tím i potom, hrdiny potřebovali, my jsme si je idealizovali a nakonec, a já vím, že jsou to velmi tvrdá slova, se z hrdinů stali zbabělci“, konec citátu.

Jelikož Vám v srpnu 1968 bylo téměř 24 let, nemohu předpokládat, že o této tragické době nic nevíte. Přesto si dovolím Vám některé věci připomenout.

Československo bylo v té době okupováno 500 tisíci vojáků a v ulicích našich měst a vesnic bylo 6 300 tanků armád SSSR, Polska, Bulharska, Maďarska a NDR. Tehdy nejvyšší představitelé našeho státu, Vámi jmenovaní „zbabělci“, Josef Smrkovský (tehdy předseda Parlamentu a mimochodem také můj tchán), Oldřich Černík (tehdy předseda vlády), Alexander Dubček (tehdy generální tajemník ÚV KSČ) byli násilím odvlečení do SSSR. Podle vyprávění tchána tehdy již neměli žádná jména, měli jen čísla, jako vězni. Další, podle Vás „zbabělec“, generál Ludvík Svoboda (tehdy prezident) byl obklíčen sovětskými vojáky na pražském Hradě. Za této situace odmítl jmenovat sověty nominovanou kolaborantskou tzv. „revoluční dělnicko-rolnickou vládu“ v čele s Aloisem Indrou. Tímto intervence politicky zkrachovala, nepodařilo se instalovat loutkovou vládu a nastala patová situace.

V noci z 22. na 23. srpna prezident Svoboda nabídnul, že odletí do Moskvy k jednáním s vlastní misí – výměnou za to, že bude moci zpět do Prahy přivézt odvlečené členy vedení (Alexandra Dubčeka, Oldřicha Černíka, Josefa Špačka, Josefa Smrkovského, Bohumila Šimona a Františka Kriegla). Poté nastala čtyřdenní absurdní „jednání“ ohledně moskevského diktátu.