Ono pobouření má jistě několik aspektů, k nimž patří i ty psychosociální plynoucí z atmosféry nejdříve bezprostředně po zjištění činu a poté s vývojem informací šířených médii. A to včetně těch, které tzv. uniknou, resp. proniknou s významem větší nebo menší věrohodnosti, posléze potvrzení či vyvrácení.

Sám čin pak zkoumá policie a dále bude řešen soudem. Tento forenzní aspekt má jistě své zákonitosti a širší pozornosti bývá „ušetřen“. Co však nikoli, je „mediální obraz“ o celé věci šířený (verbální nebo textové sdělení je umocněno obrazy z místa a nejbližšího okolí činu, do děje jsou vpuštěny komentáře dotazovaných osob atd.), dále transformovaný, ale i intenzita jeho sledovanosti veřejností v blízké nebo větší vzdálenosti. Vše má jakousi „železnou logiku“ umocňující obraz celé tragédie o ztrátě života dítěte, který byl brutálně zmařen, a to ve věku, kdy si zřejmě ještě hrálo dětské hry. Konání dospělého jeho příští hru definitivně ukončilo.

Ať už čtu nebo jinak sleduji podobné věci, napadne mě jedno: jak beznadějně hluboko musí někdo klesnout, kdo provede takový čin a co vše se i v něm samotném musí odehrát? To vše se jistě šetří a mělo by být zachyceno ve vyšetřovacím spisu. Již nyní je ale možné říci, že čin vraždy dítěte je vždy něčím výjimečným, odsouzeníhodným. Jeho výjimečnost je o to děsivější, že dospělý v porovnání s dítětem bývá v převaze – ať už fyzické nebo psychické. Šance dítěte na přežití takového útoku bývají minimální. O to je rozhodnutí k takovému činu vraždy děsivější.