Bude to brzy sto let, co Češi žijí v samostatném státě (s výjimkou šesti let protektorátu). Mezi světovými válkami naše demokracie dostala jen krátkých 20 let. Po druhé světové už jen 3 roky, ale to už nebyla pravá demokracie, protože znárodňování a zákazy politických stran jsou spíše znakem totality. Ostatně ta přišla s komunistickým premiérem vzápětí a na téměř 42 let.

Dnes se těšíme naší obnovené demokracii už 26. rokem. Je to tedy náš historický rekord. Přesto se nám nad tím nechce moc jásat. Proč? Společnost je nespokojená, stále očekává nějaký zázrak, jímž se všechno v dobré obrátí a bude to tak už napořád.

Život ale přináší odlišné podněty. Evropa dnes čelí velmi vážnému útoku na svou stabilitu, jak politickou, tak ekonomickou.

Poprvé jsme mohli okusit, jak omezená je naše suverenita v EU po Lisabonské smlouvě. (Kdy budeme přehlasováni příště?) Roste strach z uprchlíků. Je to strach z neznáma. Nikdo neví, jak se začlení do naší kultury, zda budou dlouhodobě přínosem, anebo spíš zátěží.

Jeden negativní dopad se ovšem už teď projevuje. Strach nahání vody extrémním politickým silám. Už několikeré volby v Evropě posílily krajní politické směry. A tento trend nejspíš bude pokračovat.

Pro mě je to názorná ukázka toho, že boj za svrchovanost a demokracii proti demagogii a falši nikdy nekončí.

Pak máme svá vlastní, vnitřní ohrožení. Plíživě rezignujeme na vydobyté demokratické hodnoty. Zvykáme si na relativizaci zločinné komunistické totality.

Přestáváme si vážit svobody (bereme ji za samozřejmost) a přestáváme se obávat lidí, kteří naši dřívější nesvobodu pomáhali udržovat.

Komunisté se dál hrdě hlásí ke Gottwaldovi, spolupracovníci StB už lidem nevadí, dokonce mají nejvyšší politické preference. Ba co víc! Hlava státu je odměňuje nejvyšším státním vyznamenáním.