Vážené dámy a pánové,

to, že tu dnes budeme řešit žalobu na prezidenta republiky, není proto, že by prezident porušoval ústavu. To vědí i ti, kdo tuhle smyšlenku šíří. Faktem totiž je, že prezident Zeman nekonal nic jiného, než co před ním dělali Havel a po něm prezident Klaus. Havlovi se tleskalo, Klaus byl s nechutí tolerován a Zeman už je zažalován.

A hned v úvodu řeknu stanovisko SPD. Žalobu na prezidenta Zemana nepodpoříme. Všichni prezidentovi žalobci se ohání demokracií, ale všichni víme, že největší bojovník s demokracií byl jejich guru, Václav Havel, který vždy a všude tlačil zákulisní elitářské dohody a politické kšefty a který mařil zákon o referendu i o přímé volbě prezidenta jen proto, že by tehdy přímou volbu proti Dubčekovi prohrál.

Proč tu jsme? Senátor Václav Láska několikrát opakoval, že cílem žaloby není sesadit prezidenta, tedy prokázat mu hrubé porušování ústavy, ale "že cílem je stanovit mantinely pro výkon prezidentského mandátu". Bezesporu chápu, že někomu se může zdát ústava v některých bodech ne příliš přesná a chápu, že její výklad, který nevadil u Havla, tak jim u Zemana pije krev. Ale senátorům a zjevně i mnoha poslancům ušlo, že od toho, aby se určovaly pravomoci prezidenta, nejsou soudy, ale zákonodárný sbor, který má pravomoc měnit ústavu. Za sebe bych dodal, že tuto pravomoc by měli mít občané v referendu, ale bohužel antidemokraté z demobloků a jiných spolků skutečnou demokracii odmítají a návrh zákona o referendu z pera SPD vytrvale blokují. O co tedy jde? Kupodivu nejde jen o předvolební divadlo těch, kteří nemají jiný program než boj se Zemanem. To je jen fasáda pro lidi z ulice. Ale samotným cílem těchto lidí je zpochybnění demokracie. Prezident republiky byl zvolen v přímé volbě, dostal 2 853 390 hlasů. A oproti panu senátorovi Láskovi a jeho necelým 13 000 voličů má prezident více než 220x silnější mandát. Prezident a jeho úřad jsou v našem ústavním systému protiváhou zákonodárnému sboru a exekutivě. Je to tak od prvopočátku naší samostatné republiky a od počátku tu byl vždy boj stranických elitářů s prezidenty, za kterými stáli občané. Naše první, takzvaná Prozatímní ústava, byla původně ještě kancléřštější než třeba současná německá. Stanovila, že Parlament volí nejen předsedu vlády, ale celou vládu. Když to po návratu z emigrace zjistil Masaryk, velmi ostře se proti tomu postavil a prosadil klasický parlamentní systém, tedy, že vládu a její členy bude jmenovat on. Nečekal dokonce ani na definitivní ústavu, ale ihned prosadil novelu té Prozatímní, viz ústavní zákon č. 271/1919 Sb. To, že jsme od té doby až do roku 1948 měli klasický parlamentní systém, ve kterém byl prezident pojistkou proti Parlamentu, je ústavněprávní odkaz prezidenta Masaryka a jeho osobní zásluha. Bohužel jeho cíl zavést v Československu demokracii po vzoru Švýcarska se mu už nepodařilo prosadit. Československá ústava sice s referendem počítala, ale jeho znění bylo velmi kompromisní. Zamítlo-li Národní shromáždění vládní návrh zákona, mohla vláda vypsat referendum a nechat ho schválit občany.

Vážené dámy a pánové, to, co sledují zákulisní hráči v boji s prezidentem, je boj proti demokracii, proti moci lidu. Silný prezident volený občany totiž znamená silnou protiváhu politických partají a samozřejmě proti dosud silným nevoleným mocenským centrům, která českou, ale i evropskou politikou hýbou. Já přitom dlouhodobě říkám, že přímá volba ještě není přímá demokracie. Tou je také přímá odvolatelnosti přímo voleného politika, pochopitelně odvolatelnost občany, nebo také přímá volba nebo odvolatelnost zákona, tedy referendum.