Bylo to vizích? Bylo to o naší zemi? O tom kam budeme směřovat?

Ne.

Bylo to o Mirkovi a Andrejovi. O jejich „vztahu“. Jejich historii. Jejich sporech a nadávkách. Nikdo, kdo se díval, snad nemůže být spokojený, pokud nevnímá vedení země jako další díl „Ordinace v růžové zahradě.“

Co se to děje?

Stali jsme se konzumenty něčeho, co nazvu „emoční“ politika. Tato „emoční politika“ nahradila diskuzi nad příčinami a řešeními problému.  Místo toho se uchopí symbol a rázně se s ním mává sem a tam. Symbolem může být vlajka (americká, evropská i ruská asi, samozřejmě česká). Také třeba úprava oděvu nebo vzhledu (číro, ohnuté kalhoty). Výborný symbol a náhradu skutečné debaty je určit osobu, nebo skupinu osob, která za všechno může. Babiš. Kalousek. Klaus. Havel. Zeman. Barroso. Komunisti. Pravičáci. Socani. Imigranti. Čecháčci a fašounci. Prostě ti druzí.

Ale proč?

Velká část voličů to evidentně chce. Funguje to. V Indii také lidé volí pomocí obrázků (slon, ruka, lotus). Symbol má svou funkci, ale zdá se mi, že došlo vytlačení obsahu formou.