A zřejmě, aby dodal svému článku tu správnou šťávu, ještě druhou stranu téhož vydání pod mezititulkem: „ 4 roky, 4 měsíce a 13 dní od odhalení: Dalík míří k soudu“, vyšperkoval vzpomínkou na svou vskutku geniální předvídavost. Kdybychom nevěděli, o co jde, uvádím, že tento časový interval více než čtyř let uplynul od zveřejnění série článků v MFD na toto téma v únoru 2010.

Upřímně, být na místě pana redaktora, tak raději o článcích z února 2010 mlčím jako ryba. Tyto články rozpoutané reportážemi podivného investigativního novináře Janka Kroupy, tehdy ve službách MFD, vycházely z pracovní hypotézy, že lumpem v kauze Pandury je – no jak jinak tři měsíce před volbami – Jiří Paroubek, tehdejší předseda sociální demokracie.

A tak komando MFD pod vedením téhož T. Syrovátky kroužilo v těch dnech (únor 2010) kolem Lidového domu a číhalo na každý můj pohyb. Zažil jsem dokonce jednu velice absurdní situaci, když několikačlenné komando včetně kameramana jaksi spontánně vtrhlo do restaurace, kde jsem právě u oběda hovořil se dvěma čelnými manažery jedné z největších světových bank, Deutsche Bank, a natáčelo naostro záběry na kameru. Bankéři byli opravdu nadšeni, byli jsme právě u dezertu. Myslím, že pak poděkovali Düsseldorfu u tehdejšího majitele MFD, jenž byl klientem Deutsche Bank.

Jen jsem vylezl z restaurace, už mě investigativní pan Syrovátka zavalil otázkami typu: „Vsdéte sé, nýc se fám nésztane.“ Pokud bych jakkoli reagoval, bylo by to špatně. Bylo by to vlastně přiznání, a nevěděl jsem, k čemu. Nejhorší by ovšem bylo poslat komando pod vedené T. Syrovátkou někam. To bylo přesně to, na co ti hoši a děvčata čekali. To by přímo zajuchali radostí a psali by druhý den na titulní straně MFD o mém nervózním zapírání a také o hrubiánství a vulgaritě.