Paroubek: Zažíváme nový Únor (1948)?

25.02.2018 10:06 | Zprávy

V těchto dnech si připomínáme sedmdesáté výročí komunistického převratu v únoru 1948. Komunisté tehdy využili velké taktické chyby části ministrů nekomunistických politických stran, kteří podali 20. února 1948, demisi. Ministrů za národně socialistickou, lidovou a slovenskou demokratickou stranu byla ovšem ve vládě menšina a nepřipojili se k nim v tom okamžiku ani ministři za stranu sociálně demokratickou (později ovšem ještě dva odstoupili), ani například Jan Masaryk, který byl vnímán jako jakýsi osobní zástupce prezidenta Edvarda Beneše ve vládě.

Paroubek: Zažíváme nový Únor (1948)?
Foto: archiv red, tan
Popisek: Jiří Paroubek

Přiznám se, že mě problematika komunistického převratu v únoru 1948 vždy velmi silně zajímala. Měl jsem možnost, si jednak přečíst všechnu možnou dostupnou literaturu o převratu a také hovořit s mnoha lidmi, kteří osobně zažili v někdejší národně socialistické straně a také v sociální demokracii dny února 1948. Nejcennější pro mě byla svědectví tří lidí. V první řadě někdejšího národně socialistického poslance a odboráře Antonína Vandrovce. Ten mi popisoval činnost špiček národních socialistů v únorových dnech velmi podrobně. Pokud jde o sociální demokraty, tam byli zdrojem mých informací především Jiří Horák (ve dnech února 1948 čtyřiadvacetiletý tajemník ministra průmyslu a předsedy sociálních demokratů Bohumila Laušmana) a Radomír Luža, který byl významným představitelem sociálně demokratických akademiků. Nekomunistické strany se dostaly, po volbách v květnu 1946, ve kterých zvítězili vynikajícím způsobem komunisté, do defenzívy. V roce 1947 Stalin už zvolna přestával hrát nějakou svou velkou celoevropskou hru, protože mu bylo víceméně zřejmé, že komunisté nezvítězí v parlamentních volbách ani v Itálii, ani ve Francii, kde tyto strany měly velmi silné pozice a byly jistou dobu zastoupeny svými představiteli také ve vládě. Prostě Stalin chtěl mít své jisté a tak čeští komunisté postupně přestávali hrát hru na československý model socializmu. Výsledkem bylo, že v hospodářské a politické oblasti byl komunistický režim v Československu v následujících jedenačtyřiceti letech nejrigidnějším ze všech zemí střední a východní Evropy, s výjimkou Sovětského svazu.

Komunisté dokázali ve dnech únorového převratu roku 1948, zmobilizovat na svou podporh statisíce zfanatizovaných demonstrantů, nejen v Praze, ale prakticky ve všech českých městech. Ukázali se skutečně jako masová politická strana schopná využívat své podpory k nátlaku na politické oponenty a především na prezidenta republiky. Demonstrace na podporu vedení KSČ nebyly neústavním činem. Neústavní a protizákonné bylo ovšem vytvoření např. tzv. Lidových milic. Tedy ozbrojených oddílů, jimž veleli přímo vedoucí funkcionáři KSČ a kteří by, v případě odporu nekomunistů, mohli zasahovat. Ostatně tzv. dělnické milice napadaly v těch dnech sekretariáty nekomunistických stran. V sekretariátu sociální demokracie došlo k potyčkám, jak mně to popisoval Jiří Horák, s organizovanými komunistickými bojůvkami. Známí představitelé sociálně demokratické pravice, byli napadáni a výsledkem přepadení ústředního sekretariátu soc.dem. bylo jeho vydání fierlingerovské levici. Také sekretariát národních socialistů byl přepaden, vydrancován a jeho pracovníci byli terorizování a zastrašováni. Tzv. Lidové milice byly jednoznačně nezákonným, revolučním prvkem v politické praxi komunistické strany. Na druhé straně je pravdou, že formálně proběhlo převzetí moci komunisty na půdě parlamentu podle platných pravidel.

Tzv. akční výbory Národní fronty byly druhým nezákonným prvkem v činnosti tehdejší komunistické strany. Akční výbory vyřazovaly postupně z politického života republiky, na všech úrovních, počínaje úrovní vládní tzv. exponenty pravice. Tedy, jinak řečeno ty politiky, kteří byli schopni oponovat komunistům v převzetí moci v centru i v poslední obci. Během jednoho týdne se tak prakticky rozpadly politické struktury nekomunistických stran. Nejpatrnější to bylo u národních socialistů, kde z šesti set tisíc členů zbylo po únorových a následujících čistkách i dobrovolných odchodech zhruba dvacet až třicet tisíc členů, kteří přešli do „obrozené“ socialistické strany. Podobně masivní odchody ze strany zažili také lidovci, i když podstatně menší nežli tomu bylo u národních socialistů, neboť jádro lidové strany tvořili věřící občané. Sociální demokracii čekal jiný osud. Její pravicové křídlo v čele s Václavem Majerem bylo úplně vytlačeno ze strany. Řada jeho hlavních představitelů, včetně odstoupivšího ministra Václava Majera, odešla do exilu a část byla vystavena, podobně jako ostatní nekomunisté, represím. Stranický střed reprezentovaný předsedou strany Laušmanem byl zčásti integrován a zčásti vytlačen ze strany. Stranu na krátkou dobu ovládla stranická levice a do jejího čela se na krátko vrátil Zdeněk Fierlinger, který stranu dovedl, v červnu roku 1948 ke „sloučení s komunisty“.

Tento článek je uzamčen

Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PL

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

Garanti bezpečnosti

Tvrdíte, že NATO a EU jsou pro nás garantem bezpečnosti. NATO ano, ale jakým garantem bezpečnosti je EU? V čem? Jak?

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:

Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Trešl (STAN): Doufám, že závazek pana ministra platí

23:08 Trešl (STAN): Doufám, že závazek pana ministra platí

Projev na 12. schůzi Senátu 2. července 2025 k zákonu o zdravotních službách