Jak ukazuje vývoj v Evropě, z řízené a cílené nenávisti se stal účinný politický nástroj s vysokým koeficientem zastrašování všech, kdo si dovolí mít jiný, než ten oficiálně předkládaný a jediný správný názor. Ten se totiž stává ideologickým nepřítelem a jako takový musí být po zásluze pomluven, popliván, dehonestován a pokud možno politicky znemožněn.

Nenávist slouží především k rozdělení společnosti na MY (ti dobří, nenávidíme Rusko a ty zatracené bolševiky, no vlastně všechny, kdo věci vidí jinak) a ONI (ti zavrženíhodní, co si dovolují mít jiný názor než my). Je vždycky výhodou, když ti „Oni“ jsou početně i vlivově slabší (např. neovládají masmedia), protože to dává těm „MY“ opojný pocit moci a vítězství.

Například pomníky sovětských vojáků, padlých při osvobozování ČSR se bránit vandalství nemohou. Mávnutím proutku se díky novinářům a pár politikům v médiích změnily na pomníky invaze Varšavské smlouvy z roku 1968 (případně invaze do Maďarska, zločiny z padesátých let a p. podle potřeby či momentální inspirace). Do mrtvých se přece kope nejsnáze a na kom jiném tedy dokázat svou nadřazenost (nebo zbabělost)?

Co na tom, že ti kluci zde při osvobozování ČSR od Němců skutečně padli v obrovských počtech. Co na tom, že kdyby Heydrich prosadil svůj plán germanizace území ČSR, tak jsme zde ani „MY“ ani „ONI“ už nebyli? A tak vedle sběračů kovů, kteří za nečinnosti Policie ČR PČR) z pomníků odlupují vše kovové, co se dá zpeněžit, přes tank natíraný aktivistickými „umělci“ na růžovo až po vandalské útoky na pomníky padlých, zde máme i politiky, kteří se útoky na mrtvé snaží zachránit svou upadající stranu v naději, že ti s tou správnou nenávistí by je mohli opět volit.