Jak ukazuje vývoj v Evropě, z řízené a cílené nenávisti se stal účinný politický nástroj s vysokým koeficientem zastrašování všech, kdo si dovolí mít jiný, než ten oficiálně předkládaný a jediný správný názor. Ten se totiž stává ideologickým nepřítelem a jako takový musí být po zásluze pomluven, popliván, dehonestován a pokud možno politicky znemožněn.
Nenávist slouží především k rozdělení společnosti na MY (ti dobří, nenávidíme Rusko a ty zatracené bolševiky, no vlastně všechny, kdo věci vidí jinak) a ONI (ti zavrženíhodní, co si dovolují mít jiný názor než my). Je vždycky výhodou, když ti „Oni“ jsou početně i vlivově slabší (např. neovládají masmedia), protože to dává těm „MY“ opojný pocit moci a vítězství.
Například pomníky sovětských vojáků, padlých při osvobozování ČSR se bránit vandalství nemohou. Mávnutím proutku se díky novinářům a pár politikům v médiích změnily na pomníky invaze Varšavské smlouvy z roku 1968 (případně invaze do Maďarska, zločiny z padesátých let a p. podle potřeby či momentální inspirace). Do mrtvých se přece kope nejsnáze a na kom jiném tedy dokázat svou nadřazenost (nebo zbabělost)?
Co na tom, že ti kluci zde při osvobozování ČSR od Němců skutečně padli v obrovských počtech. Co na tom, že kdyby Heydrich prosadil svůj plán germanizace území ČSR, tak jsme zde ani „MY“ ani „ONI“ už nebyli? A tak vedle sběračů kovů, kteří za nečinnosti Policie ČR PČR) z pomníků odlupují vše kovové, co se dá zpeněžit, přes tank natíraný aktivistickými „umělci“ na růžovo až po vandalské útoky na pomníky padlých, zde máme i politiky, kteří se útoky na mrtvé snaží zachránit svou upadající stranu v naději, že ti s tou správnou nenávistí by je mohli opět volit.
Zasloužila si Aňa Geislerová státní vyznamenání?Anketa
Leč dosti minulých příběhů. V turbulentním období skládání vlády za šustění hromady petic proti tomu či onomu kandidátovi na ministra či jinou funkci nejspíš opět budeme vystavení lecjakým „chvilkovým“ a podobným veřejným aktivitám, které budou vydávány za hlas lidu – hlas boží. Počkejme si, jak na to pak zareagují příslušné orgány. Z logiky dnešní Evropy ale je zřejmé, že sice nenávist zatím nezvítězila, ale to neznamená, že to nebude zkoušet znovu a znovu. Už jsou ohlášeny protesty proti svěšení ukrajinské vlajky z Národního muzea, mluví se o „pražském Majdanu“ (jako byl ten rumunský, gruzínský, slovenský), vždy za potlesku stále týchž domácích politiků a režimních médií.
Exprezident Václav Klaus velmi přesně prohlásil, že „poražení ve volbách chtějí překazit vznik nové vlády.“ Sám o tom leccos ví. Podobné zkoušce jsme čelili v roce 1998, kdy ve volbách drtivě zvítězily ČSSD a (tehdy ještě Klausova) ODS, zatímco poražení (Unie svobody, lidovci atd.) se mohli udemonstrovat, vyhnali občany do ulic v akcích Cesta změny, Impuls 99, televizní stávka v ČT. Sice jim to fakticky nebylo nic platné, strašným způsobem „rozhodili“ veřejné nálady a zadělali na dnešní „rozdělenou společnost“. Jsou to stále titíž. Nevzdají se. Proto se především nesmíme vzdát my.
To vyvolává tradiční otázku: Je tedy ta správná a poraženou vrchností požehnaná nenávist cestou k moci bez mandátu voličů? Jen ten, kdo správně nenávidí, se může sám prohlásit tím nejčestnějším kazatelem morálky a jediné pravdy (a lásky)? Dočkáme se tedy Orwellových dvou minut povinné nenávisti, anebo nám prozatím postačí propaganda České televize?
Je smutné, když společnost, která se ohání láskou a pravdou, stojí na nenávisti a pokrytectví.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
