Charakteristickým rysem komunity kolem Svobodných je radost ze svobody. V preambuli stanov mají Svobodní úctu k duchovnímu dědictví západní civilizace, ale ani na okamžik neuvažovali o tom, že by se měla strana nějak orientovat na jakékoli náboženství. Náboženství není politický program. Všechny případy, které známe z historie, kdy bylo náboženství použito pro politické účely, končily tragédií a utrpením. O křesťanství to platí stejně, jako o každém jiném náboženství.

Podstatnou část podporovatelů Svobodných však tvoří přemýšliví věřící křesťané.  Křesťanství pro mnohé z nás neznamená soubor příkazů a povinností, ale pozvání ke svobodě. Biblické příběhy se svobodou počítají. Možná mohl být svět uspořádán tak, aby nebylo žádné zlo. Lidstvo by si dodnes žilo v rajské zahradě. Ale lidem byla darována svoboda, dostali prostor pro rozhodování, pro volbu mezi dobrým a zlým. Svoboda znamená možnost rozhodnout se špatně.

Je-li bůh dobrý a všemohoucí, jak to, že existuje zlo? Všemohoucí bůh, který toleruje zlo, není dobrý. Nebo naopak dobrý bůh, který neumí odstranit zlo, není všemohoucí. Říká se tomu theodicea podle pojednání, které napsal matematik a filosof Gottfried Wilhelm Leibniz. Někdo řeší logickou otázku tvrzením, že žádný bůh není, že vlastně není ani dobro ani zlo, že mezi dobrem a zlem není rozdíl.

Někteří křesťané říkají, že nad dobrotou a všemohoucností stojí boží nadšení pro svobodu. Procesuální filosofie dokonce uvažuje o tom, že svoboda je podstatou celého vesmíru a proti determinismu uvažují o svobodě, která je mimo jiné příčinou stochastických jevů.