V době vyhlášení poslední, extrémně široké amnestie Václavem Klausem, většina politiků tuto amnestii odsoudila, a to hlavně z důvodů zkrácení práv těch, kteří byli poškozeni amnestovanými trestnými činy. Nechtěla jsem zůstat jen u silných mediálních prohlášení. Tehdy jsem nechala vypracovat srovnání úpravy amnestie v jiných státech. Z analýzy vyplynulo, že ve státech západní Evropy dochází k omezování amnestie. Důvodem jsou jak negativní důsledky amnestií, tak hlavně jejich nepotřebnost, vzhledem k rozvoji vyvážené trestněprávní politiky. Ve vyspělých státech se zkrátka neřeší přeplněnost věznic amnestií, při níž poškození ztrácejí svá práva v trestním řízení, ale vždy právě trestněprávní politikou. Takovou politikou, která za bagatelní trestní činy uděluje alternativní nebo mírnější tresty. Ve většině států nepatří oprávnění rozhodnout o amnestii jednomu nebo dvěma osobám, ale zákonodárnému nebo jinému širšímu sboru. V České republice je toto výjimečné oprávnění zasahující do účelu trestního práva svěřeno fakticky jen prezidentovi spolu s premiérem. Odpovědnost vlády za rozhodnutí premiéra je sice kolektivní, ovšem poněkud pofiderní, když vláda o rozhodnutí premiéra nemusí vůbec vědět, jak ukazuje poslední případ amnestie. Upozorňuji, že tímto návrhem se neruší právo prezidenta udělovat individuální milost.

 

Uvědomuji si, že se jedná o dílčí úpravu našeho nejvyššího zákona a doufám, že se mým návrhem alespoň otevře širší diskuse o tomto institutu. Diskuse věcná, oproštěná od lednových emocí.