Důsledkem je, že jedny peníze hromadí (např. Německo), jiné se zadlužují (např. Řecko). Mezi zeměmi, které mají různé měny to není problém. Kurz jejich měn se časem změní, a to tak, že měna země, která víc dováží (zadlužuje se), oslabí. Díky tomu se dovoz do této země zdraží, a tedy klesne. Naopak výrobky a služby této země pro cizince zlevní, vývoz proto vzroste. Tohle se stalo na Islandu v roce 2008. Do tohoto roku Island více dovážel, s ekonomickou krizí ale jeho měna oslabila a začal více vyvážet. Tím vydělal peníze a začal splácet dluhy z doby před a během krize (Island např. bez problému splatil všechny půjčky od MMF).

Problém s eurem je, že nemůže vůči sobě oslabit. Řecké euro proti Německému neoslabí. Proto k vyrovnání nerovnováh (tedy poklesu dovozu a nárůstu vývozu) musí dojít jinak. Ne změnou kurzu, ale změnou cen. Buď musí ceny (zboží, ale i práce tzn. klesnou platy) v Řecku klesnout, nebo musí ceny v Německu stoupnout. Prvnímu se říká deflace, druhému inflace. Protože Evropská centrální banka inflaci v Německu nedopustí, musí dojít k deflaci v Řecku. Problémem je, že proces vyrovnání skrze deflaci je bolestivý. Nesmírně bolestivý: klesne vám plat, ale nájem, nebo např. inkaso klesne mnohem později, pokud vůbec a vy se tak musíte vzdát některých svých výdajů. Navíc dochází k tomu, že jsou rušena pracovní místa v nekonkurenceschopných oborech a dochází tak ke zvyšování nezaměstnanosti (to zvyšuje výdaje státu – sociální dávky). Celkově ekonomika zpomaluje.