Z řečí, jak se dnes vedou, by se mohlo zdát, že slova o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí jsou všechno, co zbylo z Václava Havla. Pro jedny jsou ta slova zdrojem posměchu, pro druhé erbovním znamením.

Václav Havel jednou vyprávěl, jak to tenkrát bylo. Na jednom z velkých shromáždění v listopadu 89 odcházel z balkonu Mellantrichu, ale lidé ho vyvolali zpátky. Tak se na pár vteřin vrátil a zvolal ona slova. Aby ho už nechali vydechnout. Byl to momentální nápad, improvizace, žádná hlubší sentence. Prý se o těch slovech zlomyslně říká, že je to nejvtipnější věta českých dějin. Nejvtipnější ovšem v tom smyslu, že je to nehorázný nesmysl, protože je to přece opačně. Vždyť to, co vítězí, je lež a nenávist. K osobnosti Václava Havla dramatika se smyslem pro nadsázku a pro ironický odstup však tato slova dobře pasují. Proto by ho asi nikdy nenapadlo, co se z nich stane. Že budou inspirovat masochistické, zoufalsky křečovité výrony pocitů zklamání. Zklamání, které máme ale ve skutečnosti ne z Havla, nýbrž sami ze sebe. Že omluví cynismus jako obranu před zjištěním, že jsme zatím neobstáli.

Z Václava Havla toho jistě zůstává mnohem víc. On to přece byl, kdo znovu a znovu varoval před postoji a praktikami, kterými jsme si leckterá zklamání způsobili. Před devatenácti lety právě tady pronášel svůj proslulý obdivovaný i odmítaný projev oběma komorám parlamentu.

Rudolfinský projev z 9. prosince 1997. Václav Havel tehdy řekl o naší vůli či nevůli začlenit se do integrující se Evropy a do NATO, že, cituji, "byla by to nekonečná vina nás všech, kdybychom tuto naději promarnili. Nechceme-li ji ovšem promarnit, pak musíme začít u svých duší. Mám tím na mysli nutnost vyhlásit nemilosrdný boj českému provincionalismu, izolacionismu a egoismu. Všem iluzím o jakési lišácké neutralitě, své tradiční krátkozrakosti, jakož i všem typům českého šovinismu.