Developeři tvrdí, že v Praze nejsou volné pozemky, na kterých by se dalo stavět. Proto si často koupí pozemek, který je dle územního plánu polem, a pak doufají, že se jim podaří změnit územní plán tak, aby se stal stavebním. Nedělají to ovšem zdaleka jen pro to, že by volné pozemky nebyly. Je to pro ně výrazně výhodnější. Pole koupí za pár korun, za stavební pozemek by museli vysázet minimálně 4- 6 000 Kč za metr. Proto ty obrovské tlaky na změny na změny územního plánu. A když už koupí stavební pozemek, tak z něj hodlají vytěžit maximum. Koupí-li si pozemek, na kterém mohou stát rodinné domy, snaží se změnit koeficienty využití tak, aby se tam daly postavit mnohem vyšší bytové domy. To už dnes nejde tak snadno jako dříve, protože tyto změny se musí po rozhodnutí soudů pořizovat jako řádné změny územního plnu a trvá to tudíž dlouho. Navíc si lze klást otázku, proč by se tam nemělo postavit to, co je v územním plánu povoleno.

Na druhou stranu je pravda, že volných stavebních pozemků není moc. Díky restitucím se velká část pozemků vrátila původním sedlákům či jejich potomkům. Ti zpravidla po revoluci část půdy prodali, aby si mohli postavit domy pro sebe či pro své děti, rozjet podnikání, podívat se po světě a podobně. Nyní jsou mnozí z nich „za vodou“, pozemky prodávat nepotřebují a ani nechtějí, protože mají (dozajista oprávněný) pocit, že půda je něco, co má trvalou hodnotu a v čem mají jednoduše a bezpečně uložené peníze. Opticky to tedy vypadá, že stávající územní plán umožňuje ubytovat až 450 000 lidí, fakticky je to ale mnohem méně, právě proto, že mnohé stavební pozemky nejsou ve skutečnosti pro výstavbu dostupné.