Respektuji oficiální vládní stanovisko, názor některých kolegů i postoj průmyslu - v tomto případě zpracovatelů masa. Přesto budu tento týden ve Štrasburku hlasovat pro povinné označování původu masa u zpracovaných potravin. Nejde přece o návrh zákona ale pouze o požadavek Parlamentu, aby Evropská komise začala v tomto směru jednat. Odmítat hned v zárodku návrh na zpracování návrhu pouze na základě lobbyingu mi přijde poněkud zvláštní. Diskuse o povinném označování původu masa u zpracovaných potravin již několik let probíhá. Moje názory na ně jsou celou dobu konzistentní a pokládám za vhodné znovu vysvětlit, proč se připojím ke své britské kolegyni Glenis Willmott a k většině členů sociálních demokratů v Evropském parlamentu. Proč se připojím na stranu spotřebitelů.

Jaká je současná situace?

Pokud dnes jdete do obchodu a koupíte si hovězí zadní, víte přesně, kde se zvíře narodilo, kde bylo chováno a kde bylo poraženo. Víme to už od roku 2004 kvůli skandálu s nemocí šílených krav. Když si koupíte hovězí lasagne, nevíte nic.

Když si koupíte klobásu, salám, kuřecí nugety, masové kuličky, mražený hamburger nebo plněné ravioli, nevíte taky nic. Nevíte to proto, protože požadavek na uvedení původu masa se nevztahuje na zpracované potraviny. Dokonce ani nevíte, jestli není Vaše maso ze země mimo EU, třeba z Číny.

V praxi si tak (v lepším případě) Brit kupuje “anglickou” slaninu z vepřového z Dánska, Čech si kupuje “českou” šunku z vepřového z Holandska a Rakušan si kupuje “rakouský” párek z vepřového z Rumunska. Ani jeden z nich o tom nemá tušení. Na slanině je napsáno, že jde o britský výrobek, na šunce je česká vlajka a na párcích panorama Vídně. Spotřebitel je oklamán.
Jde také o to, že podle odhadů je 30–50 % celkového objemu poraženého masa – v závislosti na konkrétním členském státě – zpracováno na masné složky do potravin. Většinou do mletého masa, masných polotovarů a masných výrobků. To znamená, že v některých zemích EU je až polovina všech masných výrobků bez jakéhokoli označení místa původu.