Nesdílím tyto názory. Nesdílím ale současně ani „sluníčkovou“ sebevražednou politiku většiny evropských států a EU, politiku neustálých ústupků, omlouvání a importu nekompatibilního obyvatelstva a kultury. Vzhledem k okolnostem se domnívám, že je třeba začít s rozsáhlou prevencí, možná i aktivní obranou, abychom současné zbytky svobody měli možnost konzumovat i v budoucnu. Vnější a vnitřní obrana jsou koneckonců jedny z mála rolí státu, které s výhradami považuji za smysluplné.    

Kde je tedy problém, pokud ne v islámu? Problém neleží podle mého názoru v náboženství samotném, ale v tom, co se do něj od počátku promítalo a co se v něm v současnosti už po mnoho generací cyklí. Jedná se o rodová, rodinná, kulturní a sociální dogmata, hodnoty a životní postoje. Prostě základ, který zde byl již dávno před islámem. To pro mě znamená podstatný rozdíl, díky kterému nelze můj obraný přístup vůči islamismu vadně přirovnávat k hloupé islamofóbii okamurovského typu.

Od té jsem opravdu velmi vzdálen. Neříkám totiž, že se musíme bránit konkrétnímu náboženství či ho dokonce zakazovat, nýbrž že je třeba bojovat proti šíření barbarství, které se do náboženství promítá. Jinými slovy, islámští extrémisté prostě používají jejich posvátné texty jako alibi pro realizaci svých zvrhlých myšlenek, které jim byly vštípeny rodinou, komunitou apod. To tvrdím i přes plné vědomí faktu, že korán k násilnému boji proti „bezvěrcům“ v podstatě vyzývá a že se z islámu postupně vyvinul komplexní, všeobjímající hodnotový a společenský systém.