Upřímně řečeno, ono je dost těžké definovat národní zájmy země nebo národa, když jeho zhruba stoletá novodobá „samostatná“ historie je celá plná „odezdikezdismů“. Například členství ve Varšavské smlouvě je bez mrknutí oka vystřídáno členstvím v NATO. Je možno říci, že ani dvě po sobě jdoucí generace nežily své životy bez nějakého kotrmelce, který rozmetal jednu vládnoucí skupinu a nahradil ji zcela jinou, novou.

Na takovou změnu by leckdy nestačil reagovat ani příslovečný „lstivý Afgánec“. A možná právě v tom tkví naše neschopnost dohodnout se na vrcholné úrovni na tom, jaké jsou národní zájmy České republiky, které budou odrážet většinové mínění společnosti, ale i vládnoucích či zatím nevládnoucích stran. Pokusím se navrhnout východisko, jak by české národní zájmy mohly být implikovány do občanských i politických struktur.

Počítám, že se všichni shodneme na tom, že asi naše národní zájmy, s ohledem na velikost našeho národa a sílu českého státu, nebudou spočívat v tom, kdo právě ovládá Jihočínské moře, jak ovlivnit výsledek voleb v Zimbabwe a dokonce ani v tom, zda nad Gibraltarem bude vlát anglická nebo španělská vlajka. Nikoliv, že bychom na toto všechno nemohli mít svůj vlastní názor, ale obávám se, že ten by beztak nikoho zvlášť nezajímal. Jak na definici našich národních zájmů tedy přijít?

Zkusme třeba vycházet z naší historické zkušenosti, která čím je vzdálenější, tím je více nepochybná. Asi proto nebude příliš velký spor o to, že z hlediska dějin se české národní zájmy nejčastěji a nejvíce střetávaly s těmi německými, resp. dříve i habsburskými. Proto by asi bylo dobré nejdříve vymezit naše národní zájmy ve vztahu k Německu. Myslím, že tento problém za nás už (bohužel) vyřešili Němci sami, když prostřednictvím Evropské unie již ovládli skoro celou Evropu. Bez jediného výstřelu, bez jediné kapky krve. A ještě se najdou takové národy na starém kontinentě, které jsou jim za to vděčni. Takže problém česko-německý máme vyřešený.