Čau lidi, konečně doma. Zpáteční let byl horor, museli jsme s Airbusem 380 nouzově přistát v Šanghaji, abychom vyložili cestujícího se zdravotními problémy, co se asi vystresoval z turbulencí. Zřejmě infarkt. Další člověk ještě k tomu spadl ze schodů. Myslel jsem na Grétu, když mi letuška říkala, že musíme vypustit 35 tun paliva, abychom mohli bezpečně přistát.

Cesta byla nekonečná, nabrali jsme zpoždění. Naštěstí jsme měli v Dubaji rezervu čtyři hodiny na přestup, tak jsme to stihli jen tak tak. Ale Japonsko úžasné. Velkolepé uvedení císaře Naruhita na trůn. Tokio. Kjóto. Zážitky na celý život.

A ta uctivost, milost a spořádanost Japonců, to je fakt něco jiného, než na co jsme tady zvyklí. Důstojnost, zachování tváře, to je pro ně skutečně hluboká lidská hodnota. A taky perfekcionismus. Jsou schopní sobě i ostatním naplánovat program s přesností na deset vteřin. To má ale i svou nevýhodu. Kamkoli jsem se pohnul, organizovali mi život tři, čtyři lidi. Hned, jak jsem ráno vylezl z pokoje. Z toho jsem byl trochu nervózní. Prý se tomu říká „kulturní šok.“

Na Japoncích je taky zajímavé, že údajně do práce chodí o půl hodiny dřív než šéf a nikdy dřív než on neodchází z práce. Nikdy si neříkají o vyšší mzdu. Šéf přidává podle vlastního rozhodnutí. Japonsko asi nemá zákon o státní službě…

Protože jsou ceny nemovitostí strašně vysoké, hlavně v Tokiu, bydlí někdy v jednom bytě 2 rodiny. Domy mají kvůli nebezpečí zemětřesení lehké a tenké stěny. Takže jsou v Japonsku rozšířené “love hotely“, kam lidi chodí, když chtějí trochu intimity. Jsou zařízené maximálně diskrétně, recepční podává klíč tak, abyste neviděli vy jeho a on vás. Podotýkám, že tohle všechno znám jen z doslechu od lidí, kteří v Japonsku žijí. Takže žádné důkazy. Budu rád, když mi vy, kdo jste v Japonsku žili nebo žijete, napíšete víc do komentářů. Možná se tam vrátím na zahájení olympiády.