Od počátku řešení migrační krize mluvila Česká republika jasným a srozumitelným hlasem. Naší hlavní prioritou bylo prosadit funkční opatření, která povedou k trvalému řešení hromadné nelegální migrace a zajistí bezpečí občanům evropských zemí. Pomáháme a jsme připraveni pomáhat nejvíce zasaženým členským státům a třetím zemím na základě solidarity, ať již jde o pomoc finanční, technickou či personální. V uprchlické krizi jsme jednou z nejaktivnějších zemí, která je přítomna v místě konfliktů i v zemích ležících na migrační trase. Čeští experti pomáhají přímo v Řecku či Itálii. Naši policisté se účastní ostrahy hranic v Maďarsku, Slovinsku nebo Makedonii. Posíláme materiální i finanční pomoc také do Srbska či Chorvatska. Naši vojáci slouží v Afghánistánu i Mali, posíláme munici i zbraně do boje proti Islámskému státu a humanitárně pomáháme přímo v Sýrii či uprchlických táborech v okolních zemích. Finančně jsme podpořili i formování libyjské pobřežní stráže.

Přesto nyní stojíme před sporem s Evropskou komisí kvůli systému tzv. kvót. Česká republika již v září 2015, kdy byla tato relokační rozhodnutí schválena, upozorňovala na mnohá úskalí spojená s jejich realizací. Vývoj v posledních dvou letech nám dal za pravdu, když ukázal, že povinné kvóty na přerozdělování uprchlíků jsou nefunkční a působí spíše jako pobídka pro nelegální migraci do Evropy.

Evropská komise i přes naše upozornění podcenila výbušný efekt, který je skryt ve věci tak citlivé, jako je direktivní rozhodování o umísťování uprchlíků do jednotlivých členských států. Mizivé procento osob, jež se dosud podařilo relokovat, stejně jako skutečnost, že ve svém členském státě určení tyto osoby často dlouho nevydržely a vydaly se za vidinou lepšího života do ekonomicky vyspělejších členských států, zřetelně demonstrují, že relokace selhávají i po stránce samotné realizace.