Vážené dámy, vážení pánové,

jsem velice rád, že mám příležitost před vámi promluvit a navíc právě v těchto dnech, kdy si připomínáme sedmdesát let od konce druhé světové války, která byla největším a nejkrutějším konfliktem v dějinách lidstva, ale také, jakkoli to zní paradoxně, klíčovou událostí pro vývoj evropského kontinentu. V reakci na hrůzy druhé světové války a ve snaze zabránit tomu, aby se tyto děsivé události znovu opakovaly, což se po první světové válce nepovedlo, zahájily evropské státy, do té doby nevídaný integrační projekt, který je živý dodnes. Evropská unie, v níž se vyvinula evropská společenství, která stála v padesátých letech na počátku integračních snah, představuje dnes klíčový přínos Evropy pro stabilitu a mír ve světě a je garantem základních hodnot, na nichž stojí naše společnost. Tento stav nás Evropany staví před odpovědnost evropskou integraci dále rozvíjet a starat se o její další pokračování. Právě z těchto důvodů, abych jako Evropan dostál této své odpovědnosti, bych se s vámi rád podělil o svůj pohled na budoucí vývoj Unie.

Evropská unie se dnes nachází ve zvláštní situaci. Po více než šedesáti letech integračního úsilí dospěla k bezprecedentnímu úspěchu v podobě dlouhodobě mírové spolupráce dvaceti osmi rozdílných a samostatných členských států, která je založena na společných hodnotách vzájemné solidaritě a respektu. Tato spolupráce je podepřena funkčním institucionálním uspořádáním, část států má dokonce společnou měnu. Základní svobody umožňují volnost pohybu, podnikání, usazování či zaměstnávání v míře, která nemá v historii obdoby. Evropská unie patří právě díky úzké spolupráci členských států ke klíčovým světovým hráčům. My Evropané však dnes vnímáme všechny tyto přínosy jako samozřejmost, jako něco, co tu je a bude a oč není třeba nějak zvlášť pečovat. Tato samozřejmost však často vede k neochotě o úspěch evropské integrace bojovat. Popsaná situace pak přispívá společně s dalšími faktory, jako jsou dopady globální hospodářské nestability a nových bezpečnostních rizik, k tomu, že Evropská unie dnes stojí na křižovatce, když čelí nejzásadnějším výzvám ve své historii.

Před sedmdesáti lety skončila v Evropě druhá světová válka. Po celém kontinentu probíhají a budou probíhat vzpomínkové akce. Já jsem rád, že si toto významné výročí mohu připomenout také zde v Berlíně, neboť Německo bylo klíčovým aktérem té doby. Němečtí nacisté válku rozpoutali, Německo bylo místem závěrečných bojů. V roce 1945 Německo leželo v troskách. A právě Německo bylo součástí klíčového poválečného rozhodnutí, které Evropu formuje dodnes. Rozhodnutí ke spolupráci, které bylo vlastně podanou rukou mezi nedávnými nepřáteli. Do značné míry pravý opak toho, co se stalo poraženému Německu v roce 1918. Nikoliv pomsta a ponížení na základě principu kolektivní viny, ale spolupráce. Osobně považuji toto rozhodnutí za nesmírně moudrý a prozíravý krok. Najít vůli ke spolupráci jen několik málo let po největším konfliktu historie vyžadovalo velkou státnickou odvahu. Stalo se.

Tato cesta samozřejmě nebyla vždy idylická a bezproblémová, právě naopak je lemována krizemi, hledáním identity a podoby udržitelného rozvoje integračního projektu. Tohoto hledání se účastnila celá řada významných státníků a myslitelů. Při přípravě svého dnešního projevu jsem se inspiroval dvěma z nich, kteří před patnácti lety v době velmi významné pro evropské směřování České republiky přednesli své vize další evropské integrace.