Vážený pane ministře spravedlnosti, dámy a pánové,

ještě jednou vám blahopřeji ke jmenování soudci. Je to už šestým rokem, co pronáším při tomto jmenování svoje moudra. Občas soudcům vyčítám nástupní plat ve výši sedmdesáti tisíc korun, zdůrazňuji měsíčně, nikoli čtvrtletně. Občas cituji jednu větu ze známého filmu, neber úplatky, neber úplatky, neber úplatky. A občas se zabývám poněkud vážnějšími věcmi. Ne, že by ten plat nebyl vážný.

Dovolte mi, abych se společně s vámi zamyslel nad něčím, co se dá nazvat jako case study, jako zrcadlo našeho soudnictví, a to je případ H-Systém. Proč? Protože je to případ, který se vleče dvacet let. A já jsem si přečetl názory některých jinak respektovaných soudců, kteří říkají, já se zlobím, když nám někdo vyčítá pomalost soudního řízení. Pane bože, co bychom jim měli vyčítat. Měli bychom počkat na třicet let, čtyřicet let, nebo dokonce století, to už tam ti soudci pochopitelně vůbec nebudou. Takže, jste mladí, jste zdraví, jste krásní a já od vás očekávám, že váš razantní vstup do soudního systému alespoň částečně přispěje k urychlení soudního řízení.

Nebudu rozebírat další detaily, protože kauza H-Systém nemá ani sjednocení judikatury, neboť jak soudy první instance, tak dva odvolací soudy rozhodly jedním způsobem a Nejvyšší soud rozhodl způsobem zcela opačným a ještě uložil nájemníkům družstva Svatopluk, aby se vystěhovali do měsíce. Shodou okolností jsem tady měl dnes doktora Musila, soudce Ústavního soudu, který vyjádřil nepochopení nad tímto sociálně necitlivým rozsudkem Nejvyššího soudu. No tak doufám, že Ústavní soud věren své pověsti samozřejmě vyhoví dovolání nebo ústavní stížnosti, kterou jsem mimo jiné podal i já, kdy jsem se naučil i onen výraz amicus curiae. To jsem dříve neznal.