Nesmíme ale podléhat iluzi toho, že v západních demokraciích v tomto ohledu nedochází k žádnému bezpráví. Kam až může zajít snaha vynucovat kopírovací monopol, která ve svém principu přirozeně spěje k omezování šíření informací, ukazuje tragický příběh Aarona Swartze.
Aaron Hillel Swartz byl nadaným programátorem, aktivistou, autorem a výraznou postavou svobodné internetové kultury. Během svého krátkého života se podílel na významných projektech, které se zaměřovaly na efektivní komunikaci, získávání a svobodnou výměnu informací a podporu celosvětové internetové komunity. Mezi jeho nejznámější počiny patří například spolupráce na vývoji RSS pro odběr webových novinek nebo publikačního formátu Markdown (obě tyto technologie můj blog využívá). Působil také v organizaci Creative Commons a byl jedním ze zakladatelů populární internetové platformy Reddit, otevřeného archivu knih Open Library a organizace Demand Progress zaměřující se na ochranu internetových svobod a podporu otevřeného a zodpovědného vládnutí.
Aaron Swartz se osobně účastnil jak vývoje nových technologií, tak i veřejných protestů za zachování občanských svobod. Stal se vzorem pro mnohé aktivisty informačního věku, jeho vytrvalé úsilí bylo inspirací stejně tak programátorům jako bojovníkům za svobodu projevu – výrazně ovlivnil a inspiroval i mě samotného. O to víc mě proto v roce 2013 zarmoutila zpráva o jeho smrti.
Té předcházel dlouhý a zcela zbytečný soudní spor ohledně Aaronova rozhodnutí zkopírovat vědecké články z databáze JSTOR, které chtěl následně zpřístupnit veřejnosti. Tento ve své podstatě naprosto správný záměr se ale nesetkal s pochopením. JSTOR a univerzita MIT Aarona zažalovaly a spustily tak několikaletou právní šikanu, ve které velice proaktivně figurovala americká federální prokuratura. Hrozba nepřiměřeně dlouhého trestu vězení a likvidační pokuty způsobila Aaronovi deprese, které ho dohnaly až k zoufalému kroku. Tím byla sebevražda oběšením v jeho bytě 13. ledna 2013.
Je potřeba si uvědomit, že nátlak, který JSTOR a MIT na Aarona vyvíjely, naprosto neodpovídal jeho údajnému provinění. Úmyslem Aarona Swartze nebylo se obohacovat na práci jiných – chtěl jen více zprostředkovat vědecké poznání širší veřejnosti. Stažená díla navíc nakonec ani dále nesdílel, což později vedlo ke stažení žaloby. O to absurdnější proto bylo pokračování celého procesu, které prokuratora vyžadovala. Právě bezohledný přístup žalobců dohnal Aarona ke smutnému rozhodnutí ukončit svůj život.
Aaron Swartz zdaleka není jediný “informační disident” současnosti. Ze známějších jmen můžeme vzpomenout na whistleblowery Edwarda Snowdena, Jeremyho Hammonda, Chelsea (dříve Bradley) Manning, novináře Baretta Browna, zakladatele Wikileaks Juliana Assange nebo jednoho ze zakladatelů The Pirate Bay Gottfrida Svartholma. Existuje ale daleko více příběhů o bezpráví páchaném státním aparátem na ochráncích svobody informací. Příběh Aarona Swartze mezi nimi vyčnívá jako mrazivá připomínka toho, kam až může zajít fanatické vynucování nefunkčních zákonů, které ve své podstatě jen brání svobodnému přístupu k informacím.
Je proto zcela na místě kritizovat porušování lidských práv a cenzorní praktiky v autoritářských státech. Nesmíme přitom však zapomínat na to, že i v demokraciích může kvůli zkostnatělému pojetí některých zákonů docházet k naprosto nepřijatelným zásahům do osobních svobod, které mohou mít velice tragické důsledky.
Jak dlouho ještě potrvá, než ve společnosti najdeme dostatečnou politickou vůli, poptávku a především odvahu k reformě autorského práva? Kolik dalších lidí musí ještě zažít šikanu ze strany státu a korporací – nebo dokonce zemřít – , než se odhodláme ke změně dosavadního přístupu?
Ondřej Profant
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
