Otec je nositelem dvou Válečných křížů, Medaili II. Stupně za Vybudování Československé armády po roce 1945. Medaili za Osvobození Československé republiky z nepřátelského obložení a další. Pro tuto zem, vlast, dal otec to nejcennější, co měl a nikdy jí nezradil. Přesto byl v 50. letech minulého století prohlášen za vlastizrádce. Nechci zde vysvětlovat a popisovat vše, mnohé jsem již uvedl v článku Klíčem jsem Havlovi nezvonil, dnes jsem na to hrdý (ZDE).

Otec i ve chvílích pro něj složitých, pomáhal lidem všemi prostředky, jak mohl. Slovo vlast, rodná zem, Československá republika pro něj byla krev v žilách a tlukoucí srdce, zrovna tak pro mne. A tak se ptám všem těch novodobých sociologů, pseudohumanistů, neziskovek, politiků, kde vzali tu odvahu, tu sílu a tu velikou jejich pravdu, kterou stokrát opakují dokola kol, a my víme přeci z historie, kdo to zavedl, a za jakým účelem, že stokrát opakovaná lež se nakonec stává pravdou, a jak je nebezpečné si s takovou to demagogií pohrávat a zahrávat. Kde vzali tu drzost, národní cítění, národní hrdost, hrdost na národní tradice, lásku k rodné zemi prohlašovat za projevy rasismu, xenofobie, za projevy proti lidskosti, za projevy porušování základních lidských práv a svobod.

A víme to nakonec i z historie, když byl Český, Moravský a Slezský lid takto oklamán, podveden, kdy mu byla vnucována silově vůle některých farizejských, poklonkujících a hrbících se politiků, kteří jako Jidáši za třicet stříbrných jsou schopni prodat vše, prodat vlast, prodat národní symboly, prodat suverenitu, svrchovanost a nezávislost, mnoucí ruce, kolik že na to vydělali a co jim to přineslo.