Pane prezidente Havle…

Vy mě neznáte, ale já Vás viděl. Dokonce několikrát. Poprvé na Sázavě, v Samopších. Byl jsem tam na prázdninách, tvář plnou akné a hlas ve fázi skřehotání, a Vy jste sem přijel. Bohužel ne za mnou. Je teda fakt, že jsem tehdy, po všech stránkách, nebyl Vaše cílovka. Přijel jste navštívit uprchlíky z válkou zmítaného Balkánu, kteří tady, bez protestů starousedlíků i lufťáků, našli útočiště. Když jste (posázavským pacifikem) odjížděl směr Praha, málem se zřítil ten visutý most nad samopešským jezem… Tolik lidí vám šlo zamávat, tolik lidí zajímalo, jak ve skutečnosti vypadáte, zda jste opravdu tak maličký (a jak říkaly dámy) roztomilý… I já jsem byl v davu těch čumilů, mávačů a oslovovačů. Dokonce jsem se probojoval až na perón a díval se na Vás docela zblízka. Nejistě jste se usmíval a takovým zvláštním, spíš klukovským než chlapským, způsobem mával. Vedle mě stojící pan Kroupa na Vás volal: „Ahoj Vašku, zdravím Tě, chlape… Jak je?“ Trochu mě to překvapilo… Chartu nikdy nepodepsal, na divadelníka taky úplně nevypadal, možná tak ty sudy v pivovaru že by s Vámi válel… A zase ten plachý úsměv na Vaší tváři a odpověď z rozjíždějícího se vlaku: „Ahoj, ahoj, tak zdRavím, mám se dobŘe…“ Kroupa pýchou vzlétl do oblak a já si uvědomil, že se tady fakt něco změnilo. Do jedenácti let jsem koukal v televizi i na stěnách tříd na kožené obličeje soudruhů. A teď jste tu byl Vy.

Podruhé jsem s Vámi, spolu se stovkami studentů mé alma mater, diskutoval. Položil jsem Vám nějakou otázku, jejíž obsah jsme Vy i já naštěstí vytěsnili. Měla být chytrá, provokativní, asi i trochu ironická, chtěla zaujmout pár holek v aule, ale asi se jí to moc nepovedlo. Intelektuální stylizace odpovídající věku a nedovzdělání. Ale Vy jste mile odpovídal a my Vás hltali. Protože jste, se všemi svými chybami, občasnou nerozhodností a třeba i špatnými rozhodnutími, byl člověkem, kterého jsme si vážili, se kterým jsme identifikovali naše mládí. A tu ohromnou svobodu. Byl jste s námi na stopu ve Španělsku, na stipendiu v Německu… Byl jste s námi vždycky, když jsme šli volit. Bavil jste nás, naslouchali jsme Vám, četli Vás. A když jste vyjel za hranice nebo někoho vítal na Hradě, tak jsme rozhodně neměli strach, že nám uděláte ostudu. Měli jsme o Vás strach, když jste byl nemocný. A když Vám umřela Olga, jeli jsme se s ní do Prahy rozloučit. A to už nebyla žádná stylizace, prostě jen identifikace s naším Prezidentem. Přirozená, autentická, příjemná.