Proč Klausův údajný zázrak skončil krachem.  Pro současnou českou politiku je příznačné, že ústředním tématem se stala opět ekonomika a její sociální kabát.  Přes tvrzení bývalého premiéra i bývalého ministra financí, že naše ekonomika je zdravá a máme ji pod kontrolou (masivní růst byl naposled v roce 2006 a šlo o řádově šestiprocentní růst HDP) byly minulé rozpočty vesměs i přes značný schodek velice napjaté a společnosti toho dovolovaly velmi málo. V této situaci komunisté kritizovali vlády rozpočtové odpovědnosti, jak se hrdě nazývaly, že ignorovaly potřeby hospodářství.  Premiér Topolánek stejně jako jeho nástupce Nečas i bývalý ministr Schwarzenberg i jeho kolega, bývalý ministr financí Kalousek, mluvili o vylepšeném image republiky, o nastávajícím proudu investic ze zahraničí. Neodrazovali jsme svou kritikou investory? Není opravdu postojem komunistické opozice „čím hůře, tím lépe“?

Ne. To, co znejišťovalo a znejišťuje investory, nebyl a není postoj komunistů, ale přetrvávající český „kapitalismus bez pravidel“. Mám na mysli nekvalitní a velmi deformovaný trh, který vysílá špatné signály ekonomickým subjektům a ztěžuje racionální rozhodování v dlouhodobé perspektivě. Nepodceňuji ani v nejmenším vnější faktory, např. v době potíží naší koruny vliv spekulací o zvýšení úrokové míry v USA na pozici slabších měn (ať už je to česká koruna nebo thajský baht); následné mírné a selektivní oživení táhla konjunktura v Západní Evropě (hlavně v Německu; naopak v roce 1997 nám škodila stagnace v Západní Evropě), dnes nám dělá opět problémy slabý výkon Západní Evropy a do jisté míry i Německa (obchod s Německem má 23% podíl na našem HDP), ale příčinu nepřekonaných potíží je třeba hledat doma. A to přesto, že po roce 2008 je klíčovou realitou světová finanční krize.  Ostatně v jedné ze svých studií o problémech ekonomické nerovnováhy kdysi Václav Klaus prohlásil: „Impuls může být pro danou ekonomiku vnější nebo vnitřní, ale příčina je vždy vnitřní.“

Co je tou vnitřní příčinou toho, že se s krizí tak těžce vyrovnáváme?

To, že nutná ekonomická reforma byla realizována ve své zúžené podobě, jako pouhý vlastnický převrat a podceňovaly se věcné problémy fungování ekonomiky. Vycházelo se z naivní víry, že přechod k soukromému vlastnictví zajistí „přirozeně“ vyšší produktivitu práce. To si, zdá se, myslí i Andrej Babiš, stejně jako trosky klausovské pravice, o Kalouskových společnících z TOP 09 nemluvě.   Zanedbal se mimo jiné základní poznatek teorie managementu, že motivující je nikoli vlastnictví samo, ale užití vlastnictví. Privatizace byla realizována v duchu Čapkova aforismu o moderní době, u níž cíl byl nahrazen rychlostí. Výsledkem je šokující zjištění, že v privatizovaných podnicích byla na konci Klausovy éry téměř o 20 procentních bodů nižší produktivita práce než ve veřejném sektoru.

V jednom svém článku mluvím o tom, že česká ekonomika je plná paradoxů, ať už jde o makroekonomický nebo mikroekonomický rámec.