Na úvod si dovolím vyjádřit překvapení nad tím, jaký titulek použil pracovník redakce PL (autor: jav): „Pokud jste věřící, raději nečtěte: Ransdorf vědecky zdůvodnil, proč církev nemá dostat nic.“ Byl bych rád, kdyby mi jav sdělil, kde přesně v mém příspěvku narazil na tvrzení, že církev nemá dostat nic. A proč apeluje na věřící, aby článek nečetli- chce tím snad naznačit, že věřící nemají znát objektivní informace? Že jsou pro ně zbytečné, nebo dokonce škodlivé? Já jsem jen poukázal, opíraje se o historická data, na pochybnost a neoprávněnost daného zákona.
U církevních "restitucí" je potřeba mít na zřeteli tři zásadní aspekty:
1. právní
Ústava Česko republiky, hlava 1., článek 2: „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ Opravdu je v tomto případě zdrojem moci v naší zemi lid? Vždyť přes 80% občanů s „restitucemi“ nesouhlasí. Žádná z politických stran, které tuto věc prosadily, neměla „ církevní restituce“ ve volebním programu. Vše bylo prohlasováno hlasem pravomocně odsouzeného poslance. Zdá se, že "restituce" nejsou v souladu ani s evropským právem. O právních hlediscích problému jsem se snažil napsat sdostatek.
2. ekonomický:
Jak se dospělo k ocenění pozemků? V případě „restitucí“ se jedná o stonásobnou částku za čtvereční metr. Proč byly pozemky výrazně nadhodnoceny ve prospěch církví? Tento fakt přece zakládá nerovnost restituentů (pokud bychom připustili, že to restituce jsou).
3. morální
Je možné v době, kdy se hospodaří se schodky, ohroženy jsou klíčové oblasti společenského života (mj. věda a výzkum) a s klidným svědomím se všude škrtá, "vracet" majetek někomu, kdo ho v přísném slova smyslu neměl?
Restituce jsou a budou opravdu velkým problémem. Znejistí celé ekonomické prostředí a vlastnické vztahy. To to byl důvod, proč je například bohaté Německo na území bývalé NDR nepřipustilo. Česká republika je v tomto směru unikátem v celém postsovětském prostoru.
Můj opakovaně publikovaný názor je takový, že pro podporu církví by se měl použít grantový systém. Peníze by měli ti, kteří jsou aktivní, kteří uskutečňují náboženské, humanitární, sociální a kulturní aktivity. Ne ti, kteří se chlubí statisíci matrikových členů a tím, že jim habsburská vrchnost poskytla majetky. Podle mé představy by mělo financování církví vést k tomu, aby je motivovalo, nikoli k vytváření ekonomické základny pro majetkové spekulace a pro politický klerikalismus.
,
Někteří účastníci diskuse si myslí, že civilizační roli církví podceňuji. Ten, kdo zná mou obsáhlou knihu Hledali spravedlivější svět (Praha 2000), ví, že to není pravda. Tomuto tématu se věnuji dlouhodobě, momentálně mám připravenou další knihu o středověkém myšlení. Můj pohled je v mnohém blízký stanovisku rakouského liberálního katolíka Friedricha Heera. Ten v díle Evropské duchovní dějiny píše, že tam, kde mezi kulturou „elitů a kulturou lidu neprobíhá oboustranná výměna, dojde nutně ke společenskému výbuchu.“
Pro mé intelektuální vyzrávání měla velký význam osobnost Amedea Molnára. Jeho vzdělanost i schopnost až básnického vyjadřování mi jsou nedostižným vzorem. Kniha Josefa Lukla Hromádky Evangelium o cestě za člověkem patří mezi knihy mého srdce.
Jako každý Čech si i já s vděčností připomínám roli, kterou pro náš národ sehrály stovky řadových kněží. Měli jsme piaristu Dobnera, bývalého jezuitu Dobrovského, kněží jako byli Presl nebo Baar… Evangelíkům vděčíme třeba za Palackého.
S evidencí majetku je to potíž. Takzvaný církevní majetek nebyl nikdy, oproti majetku šlechticů, zapsaný v zemských deskách. Nebyl důvod, aby tam byl. Zemské desky se ani nedochovaly v úplné podobě, protože jich mnoho shořelo při požáru Pražského hradu 1541.
Svobodně s církevními statky mohl nakládat jen panovník. I takový ochránce katolické církve jako Zikmund Lucemburský církevní statky zastavoval jako o závod. A paradoxně je vymáhal kališník Jiří z Poděbrad, který se ve zmatcích pozemkové držby snažil udělat pořádek.
Zákony z roku 1874 znamenaly značnou podřízenost církve státu, majetkově i administrativně. Jeden z pisatelů má pravdu, že zápisy v pozemkových knihách nejsou jediným dokumentem, který se bere v úvahu. A že je možné věci zpochybnit, například při vydávání uměleckých děl.
Co vůbec nechápu, jsou antisemitské narážky některých diskutujících. Co mají znamenat řeči o tom, že ze mne čpí rodinný talmud? Co žvásty o sionismu? Jaký sionismus? Ano, mám přátele i mezi židy. A co má být? Sám k nim nepatřím, ale to je v občanské společnosti jedno.
Poznámka na závěr: jeden z anonymních diskutujících se v každé diskusi pod mými články ptá, proč publikuji v Parlamentních listech až teď. Drtivá většina mých prací byla a je odborného rázu a nepatří do žádných novin. Teprve vloni jsem byl upozorněn na to, jak sledované a čtené médium jsou PL. Uvědomil jsem si, že pokud chci být v užším kontaktu s veřejností, musím rozšířit místa publikování a přizpůsobit i svůj styl vyjadřování. Je očividné, že diskuse pod články jsou částečně řízené a ovlivňované, ale to mi nevadí. Mezi opakujícími se pomluvami a vulgaritami se objevují i inspirativní příspěvky a podnětné názory k věci od přemýšlivých čtenářů. Nad jejich příspěvky se těším na shledanou.
Psali jsme:
_profil_top.jpg)
PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: kscm.cz
