Přesně řekl Zdeněk Mahler, že majetkovým nárokem římskokatolická církev obnovila spor o smysl a ráz českých dějin. Že její postoj je nesmířený a nesmiřitelný. Přepisování dějin dosáhlo svůj dosavadní vrchol. Jistě, namítnete, že církevní diplomat Dominik Duka, přítel Havla i Klause, spor obratně urovnal s tím, že stát a církev se budou starat o katedrálu společně. Ale stopy toho, co rozvířil Miloslav Vlk zůstaly už napořád. A když Dominik Duka mluví ke dni české státnosti, tendence k posunům dějinného kontextu tady pořád je. A hlavně tady je obludnost v podobě církevních restitucí.
Předně, s otázkou vztahu k vlastnictví to v křesťanství nebylo nikdy jednoduché. Až Tomáš Akvinský připustil vlastnictví jako dodatek k přirozenému právu, mnoho jeho předchůdců sdílelo názor, že v rozporu s přirozeným právem. Záhy ale vznikl spor, zda církev může něco vlastnit, zda není jen správcem majetku, který patří především chudým. Tento pohled zastával například vlivný Richard Fitz Ralph, biskup z Armaghu v době Karla IV. Ve středověku se postupně vykrystalizovalo pojetí, že vlastnictví v plném a pravém smyslu má čtyři atributy a církev splňovala v plné níře jen jeden: držbu. To činilo možným například panovníkovy zástavy církevního majetku. Ten byl navíc spojován nikoli v se zemskou církví, ale jednotlivými kostely, kláštery, biskupstvími atd. Pohled na církevní vlastnictví jako neplnohodnotné vlastnictví převzala i rakousko-uherská správa v 18. a 19. století.
Katedrály měly ve středověku specifické postavení. I diváci televize měli možnost shlédnout vynikající seriál připravený zesnulým Georgem Dubym, který svůj Věk katedrál představil veřejnosti i jako knihu. V roce 2001 byla v Remeši, v místě korunovace francouzských králů velká výstava věnovaná katedrálám, doprovozená výpravnou publikací. Je jasné, že katedrály byly více než jen nějaký církevní objekt. Byly výrazem nového sebevědomí a sebeuvědomění evropských lidí. Katedrály budovali měšťané, světští feudálové, církevní hodnostáři, panovníci. Společně je naplňovali duchovními symboly a činili z nich vazbu mezi generacemi. Něco, co zakládá jednotu, nikoli lidi rozděluje. Panovník byl nejen správce světských záležitostí, ale jeho úřad měl posvátný charakter, byl garancí nadosobního řádu. Zájemce se o tom všem může dočíst v dnes už slavné knize Dvě těla králova od Ernsta Kantorowicze, která byla z angličtiny přeložena do řady jazyků, do češtiny zatím ne. .
V případě svatovítské katedrály je vazba na stát a panovníka ještě silnější. Zde byla posvátná místa českého kmene. Tady bylo sněmovní pole, trůn i posvátné místo Žiži. Přemyslovci si je v jakési první „privatizaci“ našich dějin ohradili a místo významné pro celý kmen spojili se svým rodem. Od počátku tedy prioritu mělo toto místo jako symbol jednoty národa a státu. Jméno svatého Víta je znamením našeho pevného zakotvení ve středoevropském prostoru. Bylo to korunovační místo, což bylo potrženo po 21. listopadu 1344, kdy byl položen základní kámen nové katedrály. Jan Lucemburský a jeho syn Karel vyčlenili pro stavbu desetinu výnosu dolů. Koruna platila i nadále stavbu katedrály. Že tato stavba neměla přednostně konfesijní poslání, potvrdil kališník Jiří z Poděbrad, který ji odmítl předat souvěrcům, které vedl Jan Rokycana. Sám v ní pak byl pohřben podle tradičních obřadů.
Patronátní práva, která patřila panovníkům, přirozeně přešla na stát v době Josefovy osvícenské monarchie. Rakouské církevní zákonodárství z roku 1873 je výmluvným dokladem toho, že o samotných vlastnických titulech církve v pravém slova smyslu nemůže být ani řeči. Korunovační katedrály všude po Evropě patřily státní moci. Ale Češi v nedostavěné katedrále spatřovali ještě něco více, národní symbol. A tak se v rámci Jednoty pro dostavbu chrámu sdružili lidé nejrůznějšího zaměření. Nebo snad evangelík František Palacký symbolicky dostavbu nezahajoval spolu s arcibiskupem Schwazenbergem? Zednáři Mucha, Švabinský a Španiel, president Masaryk, sám blízký protestantům, ale mimo veškeré církevnictví, ti všichni se podíleli na činnosti Jednoty, která fungovala až do roku 1954.
Vládní nařízení z roku 1954, které církev napadá, převedlo areál Pražského hradu na československý lid. Následně ho schválilo Národní shromáždění a správa Pražského hradu byla svěřena Kanceláři presidenta republiky. Antonín Zápotocký garantoval to, že na opravu katedrály byly vyčleněny dostatečné prostředky.
To pokračovalo i za jeho nástupců. Ten, kdo celou dobu finančně zajišťoval stavbu, údržbu i opravy katedrály, její životaschopnost, byl panovník nebo stát.
Bylo to a je ústřední místo české státnosti. Je to schrána korunovačních klenotů. Jsou tu jroby českých králů. Je absurdní, že by měla být vlastníkem církev jen proto, že zde vykonává bohoslužby. Podobně by se mohlo tvrdit, že stadióny patří sportovcům, bez ohledu na to, kdo platil a zajišťoval jejich výstavbu.
Je ale jasné, oč jde. Církev kvůli majetku riskovala a riskuje ztrátu prestiže a vzestup vlastní neoblíbenosti. Má dobrý důvod: rozbít světský charakter Hradu, Hrad, jako fenomén spjatý s Tomášem Masarykem a jeho tradicí. Chce symbolicky zasáhnout moderní češství v jeho srdci. Myslbekův Svarý Václav je tak světský, tak lidský a sebejistý. Takového ho kardinál Vlk nechtěl. Církev chce přemalovat české dějiny. Proto posadila restituce: nejde jen o majetek, ale o spor o profil českých dějin. Boj o katedrálu utichl, ale bitva o církevní restituce se ještě vrátí. Řimskokatolická církev seje vítr a sklidí bouři.
Psali jsme:
_profil_top.jpg)
PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: KSČM
