Přesně řekl Zdeněk Mahler, že majetkovým nárokem římskokatolická církev obnovila spor o smysl a ráz českých dějin. Že její postoj je nesmířený a nesmiřitelný. Přepisování dějin dosáhlo svůj dosavadní vrchol. Jistě, namítnete, že církevní diplomat Dominik Duka, přítel Havla i Klause, spor obratně urovnal s tím, že stát a církev se budou starat o katedrálu společně. Ale stopy toho, co rozvířil Miloslav Vlk zůstaly už napořád. A když Dominik Duka mluví ke dni české státnosti, tendence k posunům dějinného kontextu tady pořád je. A hlavně tady je obludnost v podobě církevních restitucí.

Předně, s otázkou vztahu k vlastnictví to v křesťanství nebylo nikdy jednoduché. Až Tomáš Akvinský připustil vlastnictví jako dodatek k přirozenému právu, mnoho jeho předchůdců sdílelo názor, že v rozporu s přirozeným právem. Záhy ale vznikl spor, zda církev může něco vlastnit, zda není jen správcem majetku, který patří především chudým. Tento pohled zastával například vlivný Richard Fitz Ralph, biskup z Armaghu v době Karla IV. Ve středověku se postupně vykrystalizovalo pojetí, že vlastnictví v plném a pravém smyslu má čtyři atributy a církev splňovala v plné níře jen jeden: držbu. To činilo možným například panovníkovy zástavy církevního majetku. Ten byl navíc spojován nikoli v se zemskou církví, ale jednotlivými kostely, kláštery, biskupstvími atd. Pohled na církevní vlastnictví jako neplnohodnotné vlastnictví převzala i rakousko-uherská správa v 18. a 19. století.

Katedrály  měly ve středověku specifické postavení. I diváci televize měli možnost shlédnout vynikající seriál připravený zesnulým Georgem Dubym, který svůj Věk katedrál představil veřejnosti i jako knihu. V roce 2001 byla v Remeši, v místě korunovace francouzských králů velká výstava věnovaná katedrálám, doprovozená výpravnou publikací. Je jasné, že katedrály byly více než jen nějaký církevní objekt. Byly výrazem nového sebevědomí a sebeuvědomění evropských lidí. Katedrály budovali měšťané, světští feudálové, církevní hodnostáři, panovníci. Společně je naplňovali duchovními symboly a činili z nich vazbu mezi generacemi. Něco, co zakládá jednotu, nikoli lidi rozděluje. Panovník byl nejen správce světských záležitostí, ale jeho úřad měl posvátný charakter, byl garancí nadosobního řádu. Zájemce se o tom všem může dočíst v dnes už slavné knize Dvě těla králova od Ernsta Kantorowicze, která byla z angličtiny přeložena do řady jazyků, do češtiny zatím ne. .

V případě svatovítské katedrály je vazba na stát a panovníka ještě silnější. Zde byla posvátná místa českého kmene. Tady bylo sněmovní pole, trůn i posvátné místo Žiži. Přemyslovci si je v jakési první „privatizaci“ našich dějin ohradili a místo významné pro celý kmen spojili se svým rodem. Od počátku tedy prioritu mělo toto místo jako symbol jednoty národa a státu. Jméno svatého Víta je znamením našeho pevného zakotvení ve středoevropském prostoru. Bylo to korunovační místo, což bylo potrženo po 21. listopadu 1344, kdy byl položen základní kámen nové katedrály. Jan Lucemburský a jeho syn Karel vyčlenili pro stavbu desetinu výnosu dolů. Koruna platila i nadále stavbu katedrály. Že tato stavba neměla přednostně konfesijní poslání, potvrdil kališník Jiří z Poděbrad, který ji odmítl předat souvěrcům, které vedl Jan Rokycana. Sám v ní pak byl pohřben podle tradičních obřadů.