O výsledku jsem měl značné pochybnosti. Předně Jiří Svoboda nikdy podobný veliký formát nedělal a je spíše mistrem drobnokresby a prostorově velmi vymazleného dramatu. Uměl například skvěle těžit z Křižanových scénářů. Ale takto rozměrné dílo? Svoboda se navíc opakovaně vyjádřil, že chce Husa jaksi deheroizovat, že usiluje o civilnější podání.

Matěj Hádek jako Hus je muž, který nemá charisma. Hus měl charisma obrovské. Na jeho kázání chodilo do Betlémské kaple tři tisíce lidí. Pochybuji, že by takové masy lidí chodily „na Hádka“. Kněz se v době, kdy neexistovala média, mohl opřít pouze o své charisma. Svoboda na rozdíl od Vávry také neměl k dispozici vyzrálou generaci špičkových herců, neměl ani týmy poradců, ani materiální zázemí. Vytrvale opakoval, že mu jde o myšlenkové drama. Nakonec je lepší, než jsem očekával. Hádek sice nemá charisma, ale je sympatický, je důvěryhodný. Dává své postavě opravdovost rozhodování. Je selský synek, který jen tak z boje o život neutíká.

Královna Žofie v podání Mariky Šoposké je příjemným překvapením. Kňažko v roli „otce“ (tak ho nazývá ve své korespondenci Hus) je přesvědčivý a takový, jak jsem si ho představoval. Dastlíkův Balthasar Cossa se stal prototypem arogance a odpornosti tehdejší církevní moci.

Dost jsem se obával, jak Svoboda, který o sobě rád říká, že je prosáklý myšlenkovou skepsí, podá postavu Štěpána z Pálče. Dolanského Páleč je výborným ztělesněním toho, jaká jsou rizika přemrštěného radikalismu. Z vlastního studia vím, že Hus se Štěpánovi zdál nestatečně průbojným a příliš opatrným v boji o Viklefa. Páleč svou viklefskou horlivost až přepaloval. Jak to s ním dopadlo? Byl zválcován církevní mašinérií a otočil se. Hus ne. Hus nebyl na vnější efekty. Bojoval o každý článek, bojoval o každou, sebedrobnější pozici. A když přišla chvíle rozhodnutí, ve svém přesvědčení stál pevně. Ne beze strachu, ale pevně.