Kdysi jsem viděl v televizi film o Husovi. Mluvili v něm theologové, historici, filosofové, ale nejvíce na mne zapůsobila výpověď jedné prosté členky Československé církve husitské. Ta se vyslovila, že Hus je pro ni příkladem člověka, která dokázal, že je možné žít podle vlastních, vysoce náročných morálních zásad.

Ve svém textu se soustředím jenom na tři body z Husova myšlení, podle mého názoru ovšem zásadní.

První z nich je jeho učení o podmíněné poslušnosti. Mnoho lidí ví, že za závaznou normu křesťanova života Hus pokládal zákon Kristův. Ale co si počít tam, kde Písmo neříká nic, tedy „in neutris“, tedy ve věcech, kde není žádné doporučení? Tady musí nastoupit lidský rozum. Věřící mají posoudit rozumem, zda příkaz, který dostanou od nadřízených, je v souladu se zákonem Kristovým. Není-li, je pravou poslušností neposlušnost. Je třeba se vzepřít. Kdyby například papež žádal, aby Hus hrál na šalmaj a zanedbal péči o své farníky, nesmí ho poslechnout. Kdyby církev žádala po otci dětí, aby odevzdal desátky a tím ohrozil výživu vlastních potomků, věřící nesmí poslechnout. V takovém případě je pravou poslušností neposlušnost. Člověk má posoudit svým rozumem, zda je pro něj příkaz, který má poslechnout, prospěšný, a zda je v souladu s normou Kristova zákona, zda je v souladu s rozumem. Není-li tomu tak, není splněna podmínka poslušnosti.