Volby jsou určitě důvod, proč mluvit o demokracii, bez příkras a vytáček. Naprosto otevřeně.
1. Je demokracie cíl nebo prostředek?
Je formou vlády a vždycky záleží na tom, kdo se pokládá za démos (lid) i na tom, kdo a v čím zájmu vykonává kratos, tedy moc. Je řada historických podob demokracie, od prvobytné a vojenské demokracie, přes antické městské státy, římskou republiku a městské státy renesance až po moderní formy demokracie. Mluví se také o demokracii řízené, totalitární, presidentské, parlamentní, lidové atd. Vždy se ale jedná o formu vlády (jak to věděl už Aristotelés), v níž jde o vzájemný poměr cíle a prostředků.
2. Co je tedy demokracie?
Demokracie dnes by měla zaručovat co největší rovnost šancí pro všechny občany, co největší využití potenciálu společnosti jako celku i bytostných sil každého občana. Demokracie by měla umožňovat účinnou kontrolu všech forem moci umožnit občanům účast na správě věcí veřejných. Vládu lidu, lidem a pro lid. Přičemž tento lid nikdy nesmí být pojat abstraktně, odtrženě od individuálních občanů.
3. Svoboda a rovnost jsou prý v protikladu. Je to pravda?
To je oblíbená teze lidí jako jsou Hayek nebo Popper, kteří se (bez hlubšího porozumění) stali modlami české pravice. Záleží však na tom, jak se svoboda chápe. Je-li svobodou též svoboda získávat prospěch na úkor druhého, pak ano. Ale definuje-li se svoboda lidskými právy a jejich naplňováním, pak nikoli. Protože lidská práva jsou revolučního původu a prostor pro ně vznikl bojem za větší rovnost mezi lidmi. Jde ovšem také o to, aby rovnost nebyla zaměňována za vypjaté rovnostářství, kde se stírá individualita lidí.
4. Proč hovoříme dnes o "iluzi" demokracie?
Protože demokratické režimy na celém světě procházejí krizí, především krizí legitimity. Demokracie se musí opírat o souhlas občanů, o konsensus. Jenže ten je stále více "fabrikovaný", vyráběný manipulací propagandistické mašinérie Vzpomeňme si například na prudký vzestup Andreje Babiše a jeho hnutí ANO. Bez peněz a za ně koupených médií by to nebylo. Reálná centra rozhodování se ostatně přesunují mimo dohled lidí. Nositel Nobelovy ceny za literaturu José Saramago (portugalský komunista) se právem ptal, kdo volil šéfy nadnárodních korporací? Jaký má veřejnost vliv na jejich rozhodování? A co orgány Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, Světové organizace obchodu, Mezinárodní trestní tribunál atd. O demokratickém deficitu se mluví ostatně i v souvislosti s Evropskou unií.
5. Jsou sdělovací prostředky obranou demokracie?
6. Jaké jsou možnosti levice v demokracii?
Rozhodně větší než v autoritářských režimech. Levice musí vést boj za záchranu a rozvíjení demokracie (zejména poté, kdy sociální demokracie zasadily v jugoslávské krizi demokracii další ránu), obratně se pohybovat ve světě liberálního diskursu, ale nepodléhat mu. Jde o to demokracii procedur tlakem na kontrolu moci zdola přeměňovat v obsahovou demokracii, která se z formy vlády stane životním stylem. Tedy demokracií všedního dne, schopnou naplnit každodennost lidí.
7. Může být socialismus demokratický?
Nejenom může, ale musí. To ovšem není jednou daná forma, to není stav, ale proces boje o účast lidí na správě věcí veřejných. Společnost se mění jakoby v obrovskou školu, a pedagogickým nástrojem je praktická činnost lidí. V této zkoušce náš předlistopadový pokus o socialismus nebyl úspěšný.
8. Není na Lippmanově teorii o většině obyvatelstva jako zdivočelém stádu (nekompetentním) něco pravdy?
Není. Na chování lidí působí kulturní prostředí, výchova, instituce, které "vykolíkovaly" prostor pro jednání lidí, jejich vzdělání atd. Ale rozumovou dispozici lidí a jejich schopnost při dostupnosti informací se odpovědně rozhodovat není třeba zpochybňovat. Problém je, že společnost je od podstatných problémů cílevědomě odváděna, je fragmentována a tříštěna (to je dnes základní metoda vládnutí), iracionalitu produkuje masově existující způsob společenského zprostředkování.
9. Je institucionální krize současné demokracie překonatelná, pokud ano, jak?
To je na celé studie. Ale nejde jen o institucionální krizi. Nejpodstatnější je krize legitimity a důvěry. Nemluvě o krizi konceptuální. Základem je tedy obnova legitimity a důvěry. Prvořadým nástrojem je kontrola moci v nejrůznějších podobách. To si začíná většina levicových stran uvědomovat.
10. Je možný návrat k osvícenské demokracii či nějaké její ušlechtilejší formě?
Pokus spojit ideje osvícenství a demokracie se uskutečnil v USA v 18. století. Základní poselství tohoto pokusu spočívá v tom, že demokratická společnost musí být strážcem racionalismu. To je ovšem myšlenka, která je stále více vyprazdňována, mimo jiné rostoucí rolí fenomenality v moderní společnosti, fabrikováním souhlasu za každou cenu. Komunisté ovšem spojení demokratického diskursu a obhajoby racionalismu nemohou opouštět. Obhajoba racionalismu v dnešním světě, na který se valí velké množství forem iracionality, je naléhavým úkolem.
11. Socialismus není možný bez demokracie…Proč, jestliže jsme tuto hlubokou pravdu věděli, znali, jsme se jí (tedy spíše bývalá nomenklatura) neřídili?
Ta otázka má špatného adresáta. Ale soudím, že bývalé vedení se stalo nejen obětí zvrácené logiky blokového uspořádání, logiky zájmů, jak se vytvořila v existujících vlastnických formách, ale především vlastních iluzí, vlastního světa fenomenality, který bránil vidět skutečnost.
Psali jsme:
12. Dá se cokoli (překonat dnešní stav) dosáhnout, aniž by došlo k základní "přestavbě" hodnotového žebříčku člověka?
Samozřejmě, "hodnotová revoluce" je klíčová. Už Antonio Gramsci kladl důraz na kulturní hegemonii hnutí (v nejširším smyslu) a zajímavé myšlenky o nutnosti postavit proti převládající kultuře novou kulturu s jinou hodnotovou orientací vyslovil Ernesto Che Guevara. Jeho myšlenka o nadřazenosti společenské racionality nad ekonomickou racionalitou v úzkém slova smyslu zůstala ve své době nepochopena, stejně jako jeho úvahy o novém člověku, který je schopný rozvíjet své vlastní bytostné síly.
_profil_top.jpg)
PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Miloslav Ransdorf
