Richterová (Piráti): Ráda bych byla tak sluníčková, jako moji předřečníci, ale…

13.07.2021 18:36

Projev na 111. schůzi Poslanecké sněmovny dne 13. 7. 2021 k návrhu zákona, kterým se mění zákon o státní sociální podpoře a zákon o daních z příjmů, vrácený Senátem

Richterová (Piráti): Ráda bych byla tak sluníčková, jako moji předřečníci, ale…
Foto: Česká pirátská strana
Popisek: Olga Richterová

Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, vážené kolegyně a kolegové, já bych ráda byla tak sluníčková, jako moji předřečníci, ale prostě nemůžu, protože rodinná politika u nás není taková, jaká by měla být. Co se týče přece jenom jedné velmi pozitivní věci, tak chci zdůraznit to, že se Senátu podařilo splnit svou roli. Senát opravil to, co bylo potřeba opravit, a já jsem prostě moc ráda, že jsme dvě komory Parlamentu a že takovéto rychlé opravy jsou možné.

Chci také zdůraznit, že jsme podpořili to dovyplácení rodičovského příspěvku i s vědomím toho, že v některých případech může vlastně ten doplacený příspěvek padnout prostě - rovnou být vyplacen v rámci exekucí, rovnou být přepsán na účet exekutorů. Myslíme si, že tam je trochu škoda, že se nedebatovalo o téhle pojistce, ale už se stalo, třeba se k ní dostaneme v budoucnu.

Nicméně já jako člověk, který se rodinné politice snaží věnovat dlouhodobě z pohledu toho, jak by celý stát měl rodiny podporovat, protože, a to je potřeba si zdůraznit, demografický vývoj je u nás dosti neblahý, tak z toho pohledu prostě k zakládání rodin tak úplně nepovzbuzujeme. Já chci zdůraznit, že už jsme tady jednou měli podobnou debatu a bylo to u rodičovského příspěvku, kdy jsem se ptala, proč není valorizovaný pravidelně, aby lidé věděli, že se jim ten rodičovský příspěvek zvýší o inflaci, tak jako rostou ceny, tak jako rostou náklady, že ta hodnota, kterou si pořídí za rodičovský příspěvek, bude zůstávat stejná. To se nepovedlo, já věřím, že se to jednou povede, aby v zákonech nebyly pevné částky.

Co se mi ale povedlo, a za co vděčím podpoře řady kolegů a kolegyň, je věc, že se zvýšil ten měsíční limit, měsíční strop pro lidi, kdy jsou třeba oba rodiče dítěte živnostníci a nebo třeba maminka, která otěhotněla na vysoké a ještě nestihla odpracovat, takže neměla mateřskou, a byla jsem inspirována konkrétními příklady lidí, které znám a vím, že by bylo opravdu proti smyslu rodinné politiky naší země, aby zůstal ten limit rodičovského příspěvku na 7 600, co tehdy byl. Povedlo se nám v této Sněmovně ho navýšit o inflaci na 10 000 Kč měsíčně. Já jsem za to velmi vděčná. Bohužel byla tehdy vlastně, pokud se nemýlím, paní ministryně, která zde sedí, proti, ale osvědčilo se to v praxi. A já řeknu, proč. Protože pokud člověk je s malým dítětem odkázán na sociální dávky, tak to je zhruba tato částka, kterou stejně s tím malým dítětem může dostat v rámci rodiny na podporu bydlení a na živobytí a výživu. A právě proto, že se ukázalo na číslech, že ta částka prostě nemůže být zneužívána, tak to bylo naprosto logické.

Na druhou stranu to dalo ten impuls lidem, kteří třeba se rozhodují, a to chci zdůraznit, jestli třeba, když nečekaně otěhotní, jestli si to dítě nechají, těm to dalo impuls, že prostě stát zohlednil, že má být nějaká základní jistota právě v rodičovství. Ten základní, možný, dobrovolně zvolený limit samozřejmě, měsíční příspěvek až k těm 10 tisícům Kč i pro lidi, co nesplňují jiné podmínky.

A teď, proč o tam tady hovořím? Protože ale stále všichni vědí, že systémově to zakotveno není. Byl to prostě boj, bylo to o hlasy, bylo to proti názoru vládní koalice a bylo to něco, co znamená, že rodinná politika není uchopena systémově a koncepčně. A zase, všechny státy Evropy mají demografickou křivku neblahou, ale u nás je obzvlášť palčivé, že se péče o seniory a péče obecně hodně opírá o tzv. neformální pečující. Čili je ukotvena v rodinách, a proto jenom chci zdůraznit, abychom na rodinnou politiku jako takovou přestali pohlížet jenom optikou dávek, tu vlastně máme docela propracovanou, ale zoufale chybí služby. Zoufale chybí podpora všeho toho, co rodiny potřebují v různých životních situacích a zoufale chybí ten výhled, ta jistota, ta plánovatelnost právě skrze jasný přístup státu, že tak a tak se po letech vyvinul náš systém mateřské a rodičovského příspěvku, je to dobře, je to hodně flexibilní, pro lidi, kteří pracují, to nabízí hodně možností. A současně to je rozumná základní jistota zejména pro ženy, které otěhotní v nějaké třeba nečekané životní situaci.

A já teď chci poukázat na to, že my se řídíme hodně takovými protichůdnými tezemi v naší zemi. Jedna zní, že rodina je základ státu, a druhá, že stát nemá do rodin co mluvit, že stát se nemá co míchat do rodinné politiky. Jenže ono to ve skutečnosti je tak, že my pak máme rodinnou politiku tak trochu všude a zároveň nikde, nikde koncepčně. A zase, to je věc, která se odráží i v tomto návrhu, opět je čistě dávkový nebo případně ovlivňující daně, ale přitom je to opět dělané bez té větší, širší vize.

A na co já chci upozornit, aby nám to do budoucna fungovalo dlouhodobě, aby mladé rodiny věděly, s čím mají z pohledu toho, jak je nastavený stát a jeho podpora, počítat, tak bych si přála, aby přestala být rodinná politika roztříštěná pod různými ministerstvy, aby přestaly ty věci být otázkou různých priorit různých ministrů. A upozorňuji, že jsou země, kde právě aspekty týkající se rodin řeší pod jednou střechou. Druhá demokratická koalice SPOLU si dala změnu názvu i přímo do programu. My jsme tak daleko nešli, ale taky jsme to zvažovali, protože je to hrozně důležité, uznat, jaké všechny souvislosti se u nás pomíjejí, protože jsou často neshody mezi Ministerstvem práce a sociálních věcí, Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy - a aktuálně jsme toho byli svědky. A to je ještě jedna věc, kterou zdůrazním. Prostě opravdu to u nás vůbec není sluníčkové, když se tolik dlouhých měsíců mohlo bojovat o dětské skupiny, když tolik dlouhých měsíců nikdo neřešil - na těch ministerstvech myslím - že to přece nejde nechat 16 tisíc míst pro malé děti v naprosté nejistotě. A já bych upozornila, že si myslím, že to je prostě kulturní skok a kulturní posun, který musíme udělat, pokud se chceme jako země dostat tam, kam civilizačně patříme - a to jsem přesvědčená, a taky pokud chceme ekonomicky prosperovat. Protože jenom ty země, kde je skutečná svoboda volby ve slaďování práce a péče, kde je možnost být na částečný úvazek v kontaktu s profesí, jenom ty země mohou dlouhodobě profitovat ze vzdělání zejména žen, které jsou nejčastěji pečující, a jenom ty země právě zvládnou i výzvy budoucnosti s ohledem na stárnutí populace. A to všechno je rodinná politika, kterou tento stát zanedbává.

Já chci upozornit, že máme jeden z nejvyšších podílů tzv. neformální péče v našem okruhu. A ta neformální péče znamená, že pro ty, kteří se starají o své třeba stárnoucí rodiče, nebo pro ty, kteří se nějakým způsobem věnují intenzivně svým dětem s postižením či nějakým vážnějším onemocněním, není vždy ve všech regionech dostatek služeb a podpory a už rozhodně ta podpora není systémová. Teď mluvím o příspěvku na péči, kde chybí opravdu jasný přehled i třeba úřadů práce, které rozhodují o těch výplatách, jak se té rodině daří. Já bych si přála, aby u neformálních pečujících systematicky byla možná podpora ze strany obcí, čili přímo těch komunit, kde každý z nás žije. A jenom chci na tomhle aspektu, kdy vy můžete třeba roky pečovat o někoho doma a nikdy se nikdo nepřijde zeptat, jak se vám daří a jak to zvládáte, ukázat, jak nesystematicky v této naprosto klíčové oblasti našeho života naše země postupuje.

Poslední věc, kterou zmíním, je chybějící financování prevence. To je nejlevnější nástroj. Prevence je něco, co předchází problémům včas, dřív, než se skutečně prohloubí. A zase - my tady schvalujeme zákon, který já považuji za užitečný, že je v pořádku, ale vůbec se tady nemluví o tom, že současně má jít zaručená suma peněz na prevenci, na předcházení problémům. Dokonce ani sociální práce na obcích není financovaná zaručeně, ale jde přes dotace. Na tom chci poukázat na ty obrovské paradoxy české rodinné politiky, jak se to vyvinulo za minulých třicet let a co si myslím, že není do budoucna udržitelné, protože právě prevence je nejlevnější a nejúčinnější. Mimochodem prevence znamená nejenom právě ty aspekty, které řeší třeba Ministerstvo práce, ale právě i tu spolupráci se školstvím, se školkami a práci s dětmi, které třeba mají nerovný start a jejich podporou hned, když do školky nastoupí a třeba učitelky v mateřské školce si něčeho všimnou. Jak se to vyplatí? Zopakuji tady jedno číslo z velmi významné americké studie. Dolar investovaný do dítěte z takové ohroženější rodiny - říká se tomu taky někdy rodina, která poskytuje méně podnětů tomu dítěti - tak jeden dolar investovaný ve věku dvou, tří let ušetří devět v budoucnu. To je prostě nejlepší investice. A já bych si přála tedy takovouto schopnost, aby náš stát měl, věnovat se tomu, co fakt funguje, prevenci, dlouhodobým výhledům, tomu, aby mohly být jasně, předvídatelně valorizované jak rodičovské příspěvky, tak obecně podpora, kterou rodiny čerpají. Ale současně abychom nezanedbali ty služby, dostatek míst ve službách péče o děti a dostatečnou flexibilitu, aby rodiče měly skutečnou svobodu volby, stejně tak dostatečnou podporu pro ty, kdo pečují - dnes, jak už jsem říkala, to neformální pečující u nás často mají velmi těžké. Stejně tak si přeju velmi aktivní možnost a podporu pro otce, zapojení do péče. Myslím, že se tak společnost dlouhodobě vyvíjí a že si prostě lidé volí, co je pro ně vhodné, ale že by to stálo za zdůrazňování. Rodiny, kde se zapojují do péče oba, bývají spokojenější a stabilnější. Samozřejmě je to každého volba, jenom tohle se ukazuje z velice zajímavých přehledů týkajících se hodně právě stability vztahů a životní spokojenosti.

A tím se dostávám ještě k jednomu tématu, k tématu podpory partnerství, podpory toho, že rodinná politika znamená taky přiznat si, že to nás nikdo nenaučí v žádné škole, jaké to je být v dlouhodobém partnerském vztahu, společně se starat o děti atd., ale že v dospělosti si mnozí říkají, že to není od věci si někdy třeba i nechat odborně pomoct, když přijdou nějaké krize. Máme rodinná centra. Já děkuji za to, že se v posledních letech pod paní ministryní Maláčovou navýšila jejich podpora, tohle velmi kvituji. Jinak zase chci říci, zase je to dotační, zase je to neukotvené, dlouhodobě nejisté.

Co se týče toho systémového, systematického přístupu, tak bych byla opravdu velice ráda, aby rodiny byly při jakýchkoli legislativních změnách napříč agendami, napříč ministerstvy brány v potaz. Ještě jednou chci zdůraznit, že prostě velice často se dopady na rodiny projeví kvůli zákonu, který tak původně vůbec nepůsobil. A možnost té rovnoměrnější distribuce péče v rodině, to je něco, co třeba podporujeme skrze něco, co myslím, že má velkou šanci zde projít, a to je mírné prodloužení otcovské po narození dítěte. A současně jsem přesvědčena, že velikou podporu by měly mít i ty komunitní sousedské aktivity a celkově nabídka volnočasových činností i pro děti, jejichž rodiny prostě nemají tolik peněz, aby jim mohly často poměrně drahé kroužky zaplatit.

Ještě jednu věc bych si přála, aby s rodinnou politikou souvisela i efektivní podpora toho, co funguje, spojená se školní docházkou. A zase vám bude připadat, že to je další téma. Já jen chci upozornit, že jiné země to často řeší provázaně, aby prostě rodina byla ta úspěšná základní jednotka, kde se pracuje se všemi jejími členy, samozřejmě včetně rodičů, tak, aby dítě, které třeba nějakým způsobem buď začalo chodit za školu, nebo má ve škole problémy, nebylo stavěné do role viníka jako jediné, ale aby se řešil celý rodinný systém, protože většinou ta příčina je v nějakých souvislostech a často v celé rodině. To nejsou snadné věci. A zrovna v tomhle nám chybí nástroje a myslím, že i porozumění, jak složité tyhle věci jsou. Ale jsou příklady dobré praxe, myslím, že je, čím se inspirovat. A jsem velice ráda, že např. v dalším tématu, které souvisí s partnerstvím, a sice v tématu důstojných k oběma vstřícným rozvodů či rozchodů se prosazuje takový cochemskou praxí inspirovaný model.

A to je poslední věc, kterou zdůrazním jako něco, co považujeme za cestu pro společnost do budoucna. Podporu té schopnosti vzájemné spolupráce a důvěry, i když se lidé rozejdou. Jak už jsme zmínila, rodinná centra, případně podpora možnosti terapií, ať už manželských nebo vztahových, nebo také výchovné poradenství. To je jedna věc.

Ještě lepší je samozřejmě prevence, čili smysluplné vztahy pomáhající v partnerství a rodičovství ještě předtím, než jsou nějaké závažné problémy. Ale taky ta státem garantovaná možnost důstojného rozchodu skrze smysluplné upravení těch souvisejících postupů. Chci zdůraznit, že to má pozitivní dopad na děti a také na ten budoucí pocit odpovědnosti vůči dětem. Ty pozitivní efekty, kdy se klade důraz na spolupráci a na vzájemnou dohodu, jsou obrovské.

Cílem rodinné politiky má být jednak, aby si mladé rodiny mohly co nejsnáze plánovat budoucnost, aby každý věděl, jak si může plánovat rodinný a pracovní život dlouhodobě, aby ho nečekaly změny z jednoho volebního období do druhého. Nikdo ve svém životě se neřídí podle toho, která vláda zrovna vládne a stejně tak by si rodiny měly být jisté, že když přijde nějaká obtížná životní situace, že ten systém bude dostatečně přehledný, že se v něm neztratí. To je třeba dneska obrovský problém i někdy pro pečující.

Samozřejmě, že klíčová má být svoboda volby. Jsou různé přístupy k životu, jsme všichni různí, ale stejně tak je důležité si uvědomit, že svoboda volby je prostě spojena s tím, jestli ta volba je prakticky umožněna. To je právě ta dostupnost různých druhů služeb i v regionech, anebo dostupnost těch míst pro děti. A to i třeba ve velkých městech. Jsou dvě témata, která se velmi liší co se týče dostupnosti. Ale mít svobodu volby na papíře nic neřeší. To je ta pointa.

Ještě jedna věc je samozřejmě cílem a to, aby si každý mohl vybrat, jakým způsobem chce slaďovat práci a péči. Prostě aby si nikdo nemusel vybírat mezi rodinou a kariérou, ale aby ta možnost zvolit si takové namíchání obojího, anebo jenom jedno, byla pro každého opravdu otevřená. A to i skrze flexibilnější možnosti pro zapojení zaměstnanců z řad rodičů a pečujících pro podnikající. Stejně tak skrze opravdu přehledné daňové úpravy.

Chci ještě zdůraznit, že vedle té pravidelné valorizace rodičovského příspěvku, kterou jsme už navrhli a vedle toho zvýšeného měsíčního limitu, který jsme prosadili, jsme také prokázali na online kalkulačce, jak přehledné by to pro rodiče bylo, kdyby byl snadný výpočet, na co má kdo nárok a kde by se to vědělo do budoucna. Podle inflace, podle růstu cen. Stejně tak musí být pro obce, zdůrazňuji pro obce, pro starosty a starostky, předvídatelné financování sociální práce a sociálních služeb.

Ještě jedna věc. Ta přehlednost je něco, na co si stěžují všichni, zaměstnavatelé i zaměstnanci. Stát by měl mít web, online portál, kde je všechno opravdu čitelně a srozumitelně najednou. My jsme takový portál udělali aspoň na webu www.socialnisystem.cz. Není tam toho tolik, co by tam mělo být, právě co se týče zaměstnanců a zaměstnavatelů, ale je tam alespoň kompletní informační přehled o českém sociálním systému z hlediska možností dávek a dalších podpor. Ať se může každý informovat, ať je to jasně a přehledně černé na bílém na tom webu www.socialnisystem.cz, naklikatelné podle životní situace.

Ještě závěrem kolik to bude stát, když budeme dělat kvalitní rodinnou politiku. To chci zdůraznit. Kvalitní rodinná politika se prostě státu vyplatí. A nejenom dlouhodobě v tom vyšším počtu dětí, v tom, že nebudeme čelit tak hluboké demografické krizi, jaké čelíme, ale také tím, že naplníme potenciál naší země a že děti, které budou moci opravdu naplnit své možnosti, přinesou naší zemi to bohatství a naplnění, které si myslím, že máme šanci mít.

Co se týče podpory preventivní, ať už těch poradenských nebo komunitních služeb. Tam chci upozornit, to jsou výdaje v řádech desítek milionů korun. Ale ty výdaje více, než kompenzuje - a teď možná budete překvapeni - zvýšená efektivita trhu práce a produktivity zaměstnanců. Dovolím si jeden konkrétní příklad. I americká armáda se uchýlila k tomu poskytovat svým vojákům, svým zaměstnancům, párové terapie nebo poradenství, protože zjistili, že pak jsou méně nemocní, nebo prostě celkově déle vydrží v té práci. Prevence - a to i takováto vztahová a párová - se zkrátka opravdu vyplácí.

Co já chci závěrem zdůraznit? Že nechci žádné rodině říkat, jak má vypadat, ale že ji chci podpořit v těch různých životních rozhodnutích tak, aby byla skutečně dobrovolná a svobodná a současně aby skutečně bylo možné uskutečňovat co nejkvalitnější, co nejspokojenější, rodinný život a co nejspokojenější vztahy. Myslím, že takhle se pozná spokojená společnost, když tam lidi mohou naplňovat i tuhle stránku svého života, nejenom tu pracovní. Přijde mi důležité na to nezapomínat.

Proto, protože u nás je vysoká rozvodovost a protože u nás školství není orientované na důležité dovednosti pro život, jako je třeba práce na vztazích, zdůrazňuji, že nám chybí to povědomí o možnosti krizím předcházet, nebo s krizemi pracovat a že nám stejně tak chybí i úplně obyčejné věci, o kterých všichni víme, jako jsou místa ve školkách. Ne všude, někde jich je dost. Ale celkově, v rámci celé země, jsou zejména větší města, kde ta místa chybí a kdyby byly, kdyby bylo ve školkách míst více, tak by do nich chodily i děti dvouleté. Ale protože nejsou, tak jsou tak klíčové dětské skupiny, ale o tom už jsem mluvila.

Ještě závěrem zdůrazním, že řada těch věcí, co jsem zmiňovala, je inspirována kraji a obcemi, kde něco konkrétního u nás funguje, ale taky studiemi, výzkumy, co se kde ve světě osvědčilo. Rodinná politika nemusí být pokus omyl. Rodinná politika vůbec nemusí být zkusíme a uvidíme, ale může stavět na osvědčených základech. Mluvila jsem o té prevenci u nejmenších dětí, kde jeden investovaný dolar vydá za devět v budoucnu.

Mluvím o tom, že prostě rodinná politika nesmí končit na hranicích Ministerstva práce a sociálních věcí, ale musí se týkat posuzování naprosté většiny legislativy, která prochází touto Sněmovnou a musíme si uvědomit, že jestli nekecáme, když říkáme, že rodina je základ státu, tak musíme z pohledu rodin a dopadů na ně posuzovat, pokud možno, veškerou legislativu.

Děkuji vám za pozornost a doufám, že rodinná politika v budoucnu dostane takovou pozornost, jakou si zaslouží a že ta svoboda volby, o které se často mluví, bude skutečně moci být uskutečňována. Aby prostě nezůstala jenom v proklamacích. Děkuji. (Rytmický potlesk od poslanců stran vládní koalice.)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Peksa (Piráti): Český premiér nás okrádá o budoucnost. Zastavení dotací je reálná hrozba

22:13 Peksa (Piráti): Český premiér nás okrádá o budoucnost. Zastavení dotací je reálná hrozba

Kvůli Andreji Babišovi hrozí České republice zastavení veškerých evropských dotací.