Evropa - natož ČR, nemůže bez svornosti (postaru solidarity) ve světě korporátní globalizace přežít, shodli se účastníci prvního dne konference MDA a FES O sociální Evropě v Černínském paláci. Svoboda a rovnost prý prostě nestačí!
Bývalý první náměstek ministra zahraničí Drulák se pokusil o analýzu situace z levicově-humanistických pozic a hledal východiska z neoliberální krize, která může vyústit v nadvládu oligarchie, ale bez účinné mediální politiky - protože jak později vysvětlili odborníci současná fragmentace na sociálních sítích nahrává populistům, je není sociální demokracie schopna předat voličské veřejnosti.
Sobotka, který přivedl Babiše do vlády, se sám dostal do dvojnásobné pasti (buď z Babiše odvoláním udělá mučedníka, nebo bude působit jako slaboch a mluvka), ale v pasti je celá evropská umírněná levice, která kývla na neoliberalismu, jenž selhal.
Neoliberální ekonomický mechanismus má totiž tendenci vytvářet hrubé nerovnosti příjmu, bohatství a ‘životních šancí’ a sociální demokracie má na tyto nerovnosti malý vliv, což se za poslední desetiletí dále zhoršilo... Reálnou perspektivu odstranění těchto hrubých nerovností nabízí pouze radikální změna ve způsobu rozdělování osobních příjmů.
Zadruhé, ‘smíšená ekonomika’ je problematická ze dvou důležitých důvodů. V dosud existujících smíšených ekonomikách zůstávaly socialistické prvky podřízeny kapitalistickým prvkům. Znamená to, že zbožní a mzdové formy zůstaly primárními formami organizace výroby a placení lidské práce. ‘Socialistické’ aktivity musely být financovány z výnosů daní vytěžených z kapitalistického sektoru, což znamenalo, že možnosti rozšiřování ‘sociálních’ opatření a ‘bezplatného’ poskytování základních služeb závisely na zdraví kapitalistického sektoru a síle daňové základny.
Sociálně demokratické vlády jsou schopny ‘dodávat zboží’ pouze tehdy, jestliže kapitalistický sektor vykazuje silný růst. Tímto způsobem si sociálně demokratické vlády samy inherentně omezují vlastní schopnost přetvářet třídní strukturu společnosti: pokusy o radikální redistribuci vždy hrozí, že zničí kapitalistický stroj tvorby bohatství, na kterém jsou tyto vlády koneckonců závislé.
S předchozím souvisí okolnost, že pokud je smíšená ekonomika směsí kapitalistických a socialistických prvků, bylo zatím jen málo vážných pokusů o definování principů, podle nichž funguje socialistický sektor. V celosvětovém kontextu, v němž se plánované ekonomiky rozpadají, se tím celá myšlenka smíšené ekonomiky stává zranitelnou. Zastánci ničím neomezovaného trhu mohou fakticky argumentovat tím, že pokud je plánování zavrhováno v jeho mateřských zemích, proč by se mělo tolerovat na Západě, byť jen jako podřízený prvek systému?
Pokud sociální demokraté nemají promyšlenou představu o tom, jak mají vlastně vypadat plánované a nezbožní formy výroby a jak lze posuzovat jejich efektivitu, nejsou způsobilí obhajovat svůj oblíbený ‘mix’ jinak, než velmi vágním a moralizujícím způsobem.
Z tohoto hlediska lze pokus o definování principů socialistického ekonomického mechanismu chápat jako vytváření socialistické páteře, která tak nápadně chybí současné sociální demokracii.
Socialistická internacionála navíc tvrdě propaguje EU a euro. Eurozóna bez masivního přerozdělování přes federální rozpočet však »padne na hubu« dříve nebo později, žádné pseudopomoci tento osud nezvrátí, pouze oddálí a napakuje se na tom Goldman Sachs, který vykoupil hodně eurobondů, shodují se vesměs všichni ekonomové napříč ekonomickými školami. Východiska však nenabízejí. Většinou jsou totiž zainteresovaní na dnešní privatizaci zisků a zespolečenštění ztrát, jako například prof. Jan Švejnar, předseda dozorčí rady jedné belgické velkobanky podnikající i v ČR, který zvažuje kandidatutu na prezidenta republiky.
Najdou se však čestné výjimky, jimiž jsou třeba profesoři Cockshott a Cottrell, kteří doporučují zespolečenštění základních výrobních prostředků, demokratizaci výroby a její plánování pomocí počítačů a internetu. Po demokratizaci ekonomiky pak prý přijde další fáze zahrnující faktické zrušení peněžní směny a přechod na placení Pracovními kredity. Zavedení systému placení Pracovními kredity je samozřejmě neslučitelné s placením úroků, protože pseudopeníze, v nichž tyto platby probíhají, přestávají být zákonným platidlem!
Pracovní kredity, o kterých zasvěceně psal už Karel Marx, se zcela liší od současných pseudopeněz. Neobíhají, namísto toho se při získání spotřebních produktů se stejným obsahem práce ruší. A lze je použít pouze na spotřební produkty – nelze za ně kupovat výrobní prostředky nebo pracovní sílu, nemohou tedy fungovat jako kapitál, čímž se odstraní současné odporné vykořisťování člověka člověkem, které je vlastně pomalé úkladné vraždění svobodné lidské bytosti. Pro většinu společnosti to bude samozřejmě přínosné. Jediný, kdo na tom perspektivně prodělá, bude tak vlastně jen třída kapitalistů a jejich najatých pohůnků - manažerů, kteří přes úvěrové nákupy akcií jimi řízených firem okrádají jak akcionáře, tak spotřebitele.
Politická přitažlivost definitivního zrušení pseudopeněz pro naprostou většinu obyvatelstva se přitom podle ekonomů opírá o dvojí perspektivu. Za prvé bude znamenat současné zrušení všech dluhů. Protože jsou obyvatelé v převážné většině čistými dlužníky, ať už prostřednictvím kreditních karet nebo hypoték na byty, získá takový program značnou politickou oporu a ti, kdo na něm získají, přehlasují menšinu, která na něm ztratí.
Za druhé přechod k rovnostářskému systému plateb přinese pro většinu obyvatelstva výrazné zvýšení příjmu! A o to nejen komunistům ale i dalším progresivním silám jde. Je tedy vhodný čas spojit tři klíčové ideje – pracovní teorii hodnoty, kybernetickou koordinaci a participativní demokracii – jako alternativu ke »svaté« kapitalistické trojici cen, trhů a parlamentu, kterou hájí už jen neokonzervativci a jejich propagandou a dezinformacemi zmatení zapouzdřenci.
Pokojný přechod k demarchii, jak skutečnou lidovládu a ekonomiku pro lidi odborníci nazývají, je s vědeckou akribií v jednotlivých krocích popsán v řádně oponovaném Berlinpaperu, který sepsali tři profesoři společenských věd a nyní je na politicích, aby jej dokázali bez velkých společenských nákladů implementovat, podotýkají TOP analytici. Evropská vlastenecká asociace (EVA) tento pro většinu lidí slibný projekt plně podporuje, společně s Nuit Debout Prague, Alternativou pro Česko-Slovensko a dalšími občanskými hnutími a iniciativami. První krok nyní je dle nich odvrátit hrozbu islamizace Evropy a války s Ruskem a Čínou, neboť ta by vrátila lidstvo do doby kamenné, pokud by ji vůbec přežilo. Jen svobodná lidská společnost může kráčet společně do vesmíru, kde ji čeká jiná budoucnost, pochopili mnozí vědci i laická veřejnost.
Když socialismus odešel, jaká naděje, kromě fašismu a socialismu, vlastně zůstává těm, co nic nemají?
"Nic, pokud to nebude socialismus radikálnější, demokratičtější a rovnostářštější než cokoli, co zde bylo předtím, socialismus založený na jasných ekonomických a morálních zásadách, který se nevzdá své integrity ve prospěch demoralizujících mýtů trhu," vysvětlují společenští vědci Paul Cockshott a Alvin Cottrell.
Stručně řečeno dnes máme korporátní fašismus kombinující to nejhorší z obou systému a válku za globální hegemonii Americké říše na krku. Evropa je přitom na žebříčku zahraničně-politických priorit Republikánů i Demokratů až na třetím místě, takže bude vyššímu cíli bez rozpaků a váhání obětována ve válečném konfliktu a taktické jaderné výměně, testující nové raketové systémy a jejich ochranu před kyberútoky, shodují se TOP konzultovaní společenští vědci.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
