Minulá vládní koalice ODS a TOP09 byla zbavena šance a její pokusy znechutit nás svými reformami vybouchly jak zanesená kamna. Sám Petr Nečas navíc doplatil na svůj nový milostný objekt – ženu, která se zapletla s vojenskými zpravodajci, modrými kmotry a poslaneckými rebely. Strana LIDEM se nám, až na některé excesy Karolíny Peake, jaksi vykouřila z hlavy. Těžká doba dolehla i na „veverky“,  zakladatelky strany LIDEM, které se nyní lísají a vtírají Tomio Okamurovi. Dobře po těle není ani někdejší opozici. Komunisté se nestali partnerem vítězné sociální demokracie. Toto levicové spojení si občané pohromadě nepřáli a ve volbách to dali najevo. Sociální demokracie vyhrála volby s odřenýma ušima a nebude si moci příliš vyskakovat při realizaci svého programu. Její předseda zažívá jednu těžkou chvíli za druhou. Stále je však ve hře. Pokud si někdo myslel, jak jej hubený výsledek jeho strany ve volbách a tlak předsednictva ČSSD vyhodí ze sedla, šeredně se mýlil. On svůj úděl nese statečně a trpí dál, zatímco jeho hrobaři  - lační po moci - rovnou prodělali politickou klinickou smrt. S Haškovou grupou ale posílil jednu z vážných porážek i prezident Zeman.

Rok pro něj začal výtečně – zvolením prezidentem v první přímé volbě. Jenomže na závazek společnost spojovat nikoli rozdělovat jaksi pozapomněl. A jakmile se sesypal politický domeček z karet pánů Nečase a Kalouska, pan prezident vyrukoval s rádoby odbornickou vládou. Ta ovšem důvěru Sněmovny nezískala, a tak živoří bez mandátu v demisi a občany štve svojí arogancí. Panu prezidentovi nevyšel ani záměr usadit do sněmovních seslí svoji SPOZ. Její představitelé se nejprve rozhádali a pak následovala voličská facka. A jak potom dopadla sázka pana prezidenta na pana Haška a spol. už víme. Tyto nezvládnutelné mocenské šachy stály pana prezidenta prudký pokles popularity.

Ono se ovšem nedařilo ani Zemanovu předchůdci Václavu Klausovi. Na počátku roku 2013 se u občanů odrovnal vyhlášením rozsáhlé amnestie a jeho favorit - onen zvláštní soubor Jany Bobošíkové - nenarovnal „hlavu vzhůru“, nýbrž ji ztratil na volebním špalku kata-voliče.

Dalo by se říci, že jediným vítězem uplynulých dvanácti měsíců je pan Andrej Babiš. Já si ovšem myslím, že tomu tak není. On si sice pořídil noviny, rádia i sympatizanty, avšak ti jej podpořili až příliš silně. Nebylo mu a jeho hnutí ANO tímto umožněno usednout do opozičních lavic, jak si původně přál. Naopak se bude muset snažit předvést, že ač bez znalosti teorie i praxe dokáže tuto zemi spravovat moudřeji a hospodárněji než jeho předchůdci. Budoucnost ukáže, jak se to jemu, ČSSD a KDU-ČSL bude dařit. Jinak by nás totiž za 360 dní čekala další kocovina, a možná větší než ta nynější.

Naše země se momentálně nachází v nedobrém stavu. Je vážně nemocná jak ona, tak celá naše společnost. Je vůbec zázrak, že se najdou tací, kteří jsou ochotni pokusit se tuto zemi a společnost uzdravit a spravovat ji tak, jak se sluší a patří. Bylo by nepochopitelné, pokud by někdo těmto lidem plným kuráže chtěl jejich vládnutí komplikovat dříve než oni sami začnou. Jen stěží si lze představit rozumný důvod kvůli kterému by pan prezident brzdil od samého počátku sestavení vlády Bohuslava Sobotky. Na pomyslné misce vah, která vysoce převažuje, jsou přece problémy státu. Hodně problémů předchozí vlády vůbec neřešily, a to v tom lepším případě. Část jich bohužel „řešena“ byla, jenže pod pečlivým dohledem pana Topolánka a Nečase se výrazně prohloubily. Nová vláda nebude vědět, jak se říká, kam skočit.

Jestli dříve řešit problémy opomíjené anebo přednostně zachraňovat situaci tam, kde se pravice opravdu vyřádila. Co by mohlo být proboha vytýkáno lidem, kteří nastoupí na posty po takových lidech jako byli pánové Dobeš, Drábek, paní Parkanová nebo nejmenovaní politici, kteří dokázali rozvracet svěřený resort i v hlubokém spánku.

Ano, naše země a společnost je vážně nemocná. Když jsem si přečetl v sobotním vydání deníku PRÁVO zpověď zoufalé ženy ze Slezské Ostravy, která čeká nebo čekala celý měsíc na vyplacení dávek v nezaměstnanosti. Její chození od čerta k ďáblu, doprošování se něčeho, na co má ze zákona právo. Že jí hrozí vyhazov z bytu, že Vánoce a konec roku, možná i začátek nového, prožila v depresích, to nikoho nezajímá. Jen díky pomoci jejích rodičů jakž takž přežívá. Jinak by asi skončila někde pod mostem, ne-li ještě hůře. Úřady a úředníci mají na vše čas, odvolávají se na úřední dny, zákonné lhůty a nevím na co ještě. Mažou jí med kolem úst, stále jen slibují, ale peníze nikde. Když se pak z televize dozvím, že vláda v demisi pana Rusnoka na zámku v Židlochovicích bude pořádat rozlučkovou žranici, která bude stát bratru skoro třistatisíc korun, tak se mi chce z toho zvracet. A to je slušně řečené. Kdyby tito pánové místo tohoto povyražení poslali této těžce zkoušené ženě každý tisíc korun ze svého, udělali by konečně nějaký dobrý skutek, protože těch bylo opravdu jako šafránu, pokud vůbec nějaké byly. V době, kdy stále slyšíme, že na nic nejsou peníze se jinde vyhazují statisíce, milióny a miliardy oknem. Viz např. zlaté padáky za zpackanou práci, průsery, nezaslouženě vysoké platy – viz gen. ředitel ČD pan Žaluda a tak dále … Přiznám se, že se někdy stydím za to, že jsem Čech a žiji v České republice, která se už v některých případech dá přirovnat k banánovým republikám a propadá se do stále většího marasmu. Tak jakápak rozlučka, žranice a pitka. Sbalit si svá fidlátka a tiše se vytratit, to by bylo z Vaší strany lepší než na sebe ještě dále upozorňovat. Sbohem a šáteček, pánové. Slzy pro Vás ronit nebudeme.

V nejbližší době napíši otevřený dopis předsedovi ČSSD, a možná už i premiérovi Bohuslavu Sobotkovi. Poprosím pana předsedu, aby se osobně zasadil o to, aby už na úřadech práce a soc. zabezpečení skončila arogance, neochota úředníků, liknavost a nevybíravé chování ke svým klientům. Mnohdy jsou v některých situacích nevinně a musí si pak prožívat těžké chvíle, aniž by na nich nesli nějakou vinu. Je to nedůstojné člověka 21. století.

Tím končím svoje zamyšlení nad bilancováním a nesmyslných tahanicích.

Jan Sajdl