Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Vážené dámy, vážení pánové, čím si zaslouží politici důvěru? Důvěryhodným programem, dodrženým slibem, pracovním nasazením, upřímnou komunikací, věrohodnou argumentací, prosazováním politiky, se kterou se ucházeli o důvěru voličů. Čím může politik důvěru ztratit? Zradou, nedodrženým slibem, nekomunikací a netransparentností, pošlapáním svého programu, lží nebo třeba tím, že před odpovědností dá přednost pohodlnému životu a místo, aby v pozici ministra pracoval sedm dní v týdnu, omezí svůj pracovní program na úterky, středy a čtvrtky a pondělí a pátky vyhradí papalášské relaxaci.

Když jsem 15. prosince nastoupila po čtyřech letech na Ministerstvo financí, nestačila jsem se divit, jak úřad personálně nabobtnal. Ze sedmi sekcí bylo deset, za každým druhým počítačem vrchní ředitel, náměstek nebo tučně placený politický poradce. Můj předchůdce jich měl neuvěřitelných deset, ale v práci je potkal málokdo. Stovky opravdových expertů a odborníků, kterých je Ministerstvo financí plné, byly roky bez manažerského zadání. Laxnost, pasivita, slabý tah na branku, neochota pracovat pro vlastní lidi a přehnaná orientace na zástupná nebo případně zahraniční témata prosakovala ze Strakovy akademie až k jednotlivým ministrům, mého předchůdce na Ministerstvu financí nevyjímaje.

Daňový výběr pokulhával. Zákony, které vznikaly, šly spíše na ruku bankám, energetickým gigantům nebo zahraničním obchodním řetězcům, než českým zaměstnancům, živnostníkům, seniorům, rodinám s dětmi nebo firmám.

Kvetla práce načerno a s tím související zneužívání sociálních dávek, kvetl nelegální on-line hazard, černé pálenice alkoholu, improvizované výrobny cigaret, samozřejmě bez kolků. Cash ondy kam se člověk podíval.

Místo poctivého rozpočtového řemesla vítězily rozpočtové kejkle, triky a netransparentnosti, které měly zastřít totální selhání hospodářské a finanční politiky Fialovy vlády. Pomyslná řemeznice (řemenice?) byla shozena.