Vážení přátelé, když se přihodí tragédie někomu druhému, slušný člověk nezačne hned mluvit sám o sobě. Nezačne koumat, jak by to celé otočil ve svůj prospěch. Jela jsem zrovna do Liberce, když jsem se dozvěděla o střelbě na Roberta Fica a o pár momentů později se mě ve studiu Primy zeptala moderátorka na tuhle strašnou událost. Řekla jsem prostě, že se za slovenského premiéra modlím, protože jsem věřící, a taky jsem řekla, že jediný, kdo může situaci na Slovensku uklidnit, je sám Robert Fico. Bylo to přece jeho tělo, do nějž se zaryly tři kulky. Jestli mne v tuto chvíli zajímají něčí slova, ať patří oběti.

Bohužel ne všichni lidé se zachovali po tragédii slušně, i když se za slušná slova schovávají. Okamžitě začali oblažovat své okolí silnými názory, jak moc si za to oběť může sama, jak bychom našli podobnosti v české společnosti a opět přišlo na přetřes dobro a zlo na politické scéně. Já jsem v těch hodinách myslela na něco docela jiného. Jak muž na prahu šedesátky bezmocně leží při plném vědomí na lehátku, vidí kolem sebe urputné snažení zdravotníků a nezbývá mu než věřit, že ho dostanou do nemocnice včas, a že se tam podaří chirurgům ho zachránit. Možná je to tím, že jsem žena, možná prostě mám v sobě obyčejný lidský cit. Není mi dobře z těch, kteří po zprávě o útoku na člověka s chutí slinili tužku.

Do pár hodin od atentátu na mě vyskočilo hned několik slohových cvičení od klávesnicových bojovníků. Téměř každý z nich si nějakým způsobem přihřál svou polívčičku. Nejdřív povinný úvod o šoku ze střelby, aby nikdo nepochyboval, že tohle píše slušný člověk, a poté následovalo legendární slovíčko ALE. Po něm jsem se mohla dočíst, že „Fico není bez viny“ a dokonce, že pokud opozice v Česku nepřestane kritizovat vládu a upozorňovat na její selhání, může se začít střílet i tady. To už je opravdu úlet.