Poprvé jsme se setkali někdy zhruba před třiceti lety, při jedné z mých návštěv Prahy. A vlastně jsme si ihned dobře rozuměli. Vyprávěl jsem mu už tenkrát, jaký velký dojem na mě udělala jeho první kniha Sekyra, kterou jsem v emigraci někde získal. Později jsem četl jeho Český snář, vynikající portrét jisté doby českého disentu a jiné knihy a úvahy v novinách. A především jsem se s ním vždycky rád setkal, ať to bylo na Horňácku, nebo v Praze. Byl to člověk, který byl svůj. Šel svou cestou a nepodléhal pokušení moci či ješitnosti, nebo svodům režimu. Měl samostatnou paličatou valašskou hlavu. Už nikdy nebudu poslouchat dávno zapomenuté písničky z 18. a 19. století, které zpíval. Byl to člověk, jehož jazykový zájem dovedl do Lužice, aby tamní příbuzný jazyk studoval, se svými zvláštnostmi a archaismy. A vždy jsem měl po setkání s ním, i když to bylo někdy náhodné, mnohem lepší náladu než před tím. Bude nám strašně chybět. Nebudu už číst o jeho zahradě v Dobřichovicích, jak se tam ty stromy a keře vyvíjí. Děkuji za vše, co jsem s ním mohl zažít a čemu jsem od něj mohl naslouchat.