Pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci,

již za starého Rakouska byl podivný zvyk českých poslanců, kteří během týdne pobývali ve Vídni, rokovali v Říšské radě, obcházeli ministerstva, aby nová železnice vedla přes jejich okresní město, aby císař pán pomohl zafinancovat novou školu, a pak se ještě dotyčný poslanec zastavil u ministerstva, jestli by dostal řád Františka Josefa, který jeho kolega dostal už minulý rok. Pak v pátek nasedl do rychlíku, jel do krajin českých a na víkend mluvil na táboru lidu a bouřil proti zpuchřelému Rakousku a útlaku českého národa. Zdá se, že tyto mravy se u nás zachovali a stejní lidé, kteří u nás bouří proti bruselské byrokracii, proti potlačení českých zájmů Evropskou unií, jedou do Bruselu a mluví tam poněkud odlišným jazykem. To samozřejmě nepřispívá důvěryhodnosti našich poslanců u nás i v Evropě, nicméně tento zlozvyk existuje.

A tudíž máme tedy zprávu o marrákešském setkání, já se teď nechci ponořit do detailů, o tam tady mluvilo spoustu lidí. Nicméně si můžu těžko představit úmluvu nebo jakoukoli konferenci, která by byla na jednu stranu závaznou, a na druhou nezávaznou. Něco jsem tam prohlásil, ale možná podle pravidla našeho národního klasika dobrého vojáka Švejka, který radil, měl by jim to odpřísahat a pak se na to vysrat. Tedy očividně i tento přístup se u nás zachovává. Ale přejděme k vážným věcem.