Reakce na slova ministra zahraničí Macinky o “lampasácích v záloze” potvrdily zajímavou skutečnost: Už nějakou dobu nám ve veřejném diskursu bují cosi, co se dá směle označit jako “kult lampasáctví”. Rozjelo se to naplno až po ruské invazi na Ukrajinu, ale v méně výrazné podobě to existovalo už předtím.

Podstatou tohoto kultu je přesvědčení, že “lampasáci”, zde rozuměj státní zaměstnanci v silových složkách státu (zejména armáda, zpravodajské služby), se lépe orientují v mezinárodním dění, v analýzách rizik, v tom, co je skryto pod povrchem atd., zkrátka že vědí více, než jacísi politici (které jsme si ovšem sami zvolili).

O názorech “lampasáků” se vůbec nepřipouští jakákoliv diskuse, ty se berou jako zjevená pravda a politici mají jedinou povinnost: těmto názorům bez výhrady naslouchat, řídit se jimi a uvádět do praxe z nich vzešlé návrhy řešení. Pokud tak nečiní, jsou buď užitečnými idioty nepřátelských režimů, nebo jim přímo slouží a táhnou nás kamsi na Východ (výjimku z geografického Východu má samozřejmě Ukrajina, protože ta už je Západem).